ECLI:CZ:US:2014:2.US.2524.11.1
sp. zn. II. ÚS 2524/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Manhattan Development s. r. o., se sídlem v Praze 8, U Libeňského pivovaru 63/2, zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2011 č. j. 25 Co 197/2011-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu namítaného porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením změnil Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 30. 3. 2010 č. j. 33 EXE 456/2010-20 tak, že zamítl návrh stěžovatelky na nařízení exekuce k uspokojení její pohledávky proti povinnému JUDr. Jaroslavu Hrnčířovi, advokátu - správci konkursní podstaty úpadce VAYF, spol. s r. o. v likvidaci (dále jen "správce konkursní podstaty"), a to z důvodu nedostatku jeho pasivní věcné legitimace.
3. O odvolání povinného bylo Městským soudem v Praze rozhodováno opětovně poté, co Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2912/10 ze dne 1. 3. 2011 (N 29/60 SbNU 371) zrušil jeho předchozí rozhodnutí ze dne 26. 7. 2010 č. j. 25 Co 222/2010-39, a to z důvodu porušení práva stěžovatelky vyjádřit se k věci zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Těchto porušení se měl odvolací soud dopustit tím, že o odvolání povinného proti usnesení soudu prvního stupně rozhodl, aniž by bylo stěžovatelce doručeno, a dále tím, že ji nesprávně poučil o možnosti podat ve věci mimořádný opravný prostředek. Meritorními námitkami stěžovatelky týkajícími se pasivní legitimace správce konkursní podstaty se Ústavní soud již nezabýval.
4. V novém rozhodnutí odvolací soud uvedl, že odvolání povinného bylo stěžovatelce doručeno prostřednictvím pošty, avšak ta se k němu písemně nevyjádřila. Dále se proto zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v ústavní stížnosti proti jeho předchozímu rozhodnutí ze dne 26. 7. 2010 č. j. 25 Co 222/2010-39 (dále jen "první ústavní stížnost"), kterými zpochybňovala závěr o nedostatku pasivní legitimace správce konkursní podstaty v exekučním řízení. Konstatoval, že: "podle ustálené soudní praxe je pasivně legitimován v exekučním řízení pro vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty úpadce, neboť i pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty (jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce), nikoli z majetku správce," přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4699/2008 a judikaturu v něm citovanou. Uvedl, že na těchto závěrech nic nemění ani stěžovatelkou namítaná skutečnost, že vymáhaná pohledávka představuje náhradu nákladů nalézacího a dovolacího řízení, jehož předmětem bylo vyloučení věci z konkursní podstaty. I tato pohledávka může být uspokojena toliko z majetku úpadce. Konečně poukázal na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2003 sp. zn. 21 Co 528/2003 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2005, č. 2, jež řešilo obdobnou situaci. Z těchto důvodů shledal námitky stěžovatelky za neopodstatněné.
5. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud se Ústavním soudem vytýkaných pochybení dopustil i v novém řízení, neboť ani tentokrát jí odvolání nebylo doručeno a opět byla nesprávně poučena o nepřípustnosti dovolání, a proto navrhuje zrušit i v pořadí druhé, nyní napadené rozhodnutí.
II.
Vlastní posouzení
6. Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 33 EXE 456/2010. Ze spisu vyplývá, že odvolání bylo po obdržení rozhodnutí Ústavního soudu Obvodním soudem pro Prahu 2 doručováno na adresu sídla společnosti Manhattan Development, s. r. o., nikoliv však již právnímu zástupci společnosti pro předmětné řízení. Ústavní soud je tudíž nucen konstatovat, že obecným soudům se ani na druhý pokus nepodařilo odvolání náležitě doručit, což je politováníhodné a nepochopitelné. Musel se tedy zabývat tím, zda toto pochybení má ústavněprávní přesah, resp. zda jím bylo porušeno právo stěžovatelky zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. Po zhodnocení všech relevantních okolností případu dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny garantuje právo vyjádřit se ke všem tvrzením a úvahám, které jsou před soudem předneseny a zaručuje tak účastníkům řízení možnost stejnou mírou ovlivnit svými argumenty úvahu soudu a výsledné rozhodnutí. Každé procesní straně musí být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana, čímž je zachována rovnost jejich zbraní. Na druhé straně však Ústavní soud při své rozhodovací činnosti vychází z toho, že základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní. Tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně omezena svojí podstatou, tj. účelem, kterému slouží.
9. Pro posouzení předmětné ústavní stížnosti je proto rozhodující, zda měla stěžovatelka v rámci odvolacího řízení navazujícího na derogační nález Ústavního soudu možnost předestřít soudu argumenty směrující proti těm, které ve svém odvolání uplatnil žalovaný správce konkursní podstaty, a zda se s těmito argumenty odvolací soud vypořádal. Ústavní soud má za to, že odpověď na obě tyto otázky je kladná.
10. Odvolání žalovaného a navazující rozhodnutí odvolacího soudu (jenž bylo posléze zrušeno nálezem Ústavního soudu) bylo založeno výlučně na tvrzení o nedostatku pasivní legitimace správce konkursní podstaty v exekučním řízení. Stěžovatelka přednesla svoje argumenty proti tomuto závěru ve své první ústavní stížnosti. V ní tvrdila, že ze zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen " zákon o konkurzu a vyrovnání") neplyne, že by pohledávku z titulu nároku na náhradu nákladů řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty bylo možno považovat za pohledávku za podstatou. Tuto úvahu podporovala poukazem na související ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání a dovodila, že pasivní legitimace proto nenáleží úpadci, nýbrž správci konkursní podstaty. Byl to navíc především správce, kdo zapříčinil, že její majetek byl neoprávněně zahrnut do konkursní podstaty, a proto by měl sám hradit náklady vzniklého řízení. Ústavní soud pro úplnost dodává, že stejné argumenty stěžovatelka předesílá i v právě projednávané ústavní stížnosti.
11. Odvolací soud byl při svém v pořadí druhém rozhodování s první ústavní stížností stěžovatelky obeznámen a s jejími argumenty de facto směřujícími proti odvolání se v nyní napadeném rozhodnutí vypořádává (viz str. 3-4 napadeného rozhodnutí, resp. rekapitulace výše v bodě 4 tohoto usnesení). Po zohlednění těchto okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka měla možnost předestřít svůj náhled na projednávanou věc a ovlivnit tak rozhodování soudu, a nebyla tudíž zkrácena na svém právu vyjádřit se k věci garantovaném čl. 38 odst. 2 Listiny. Byť tedy odvolací soud nesplnil svou povinnost uloženou mu nálezem Ústavního soudu, toto jeho ryze procesní pochybení nemělo přesah do roviny hmotných individuálních práv stěžovatelky (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003, U 19/31 SbNU 327), a není proto důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
12. Pokud se týče samotného merita věci, tedy otázky posouzení pasivní legitimace správce konkursní podstaty v exekučním řízení, Ústavní soud především připomíná, že výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatelka především polemizuje se závěrem ohledně nedostatku pasivní legitimace správce konkursní podstaty, k němuž dospěl odvolací soud.
13. Ústavní soud však má za to, že stěžovatelkou zpochybňované závěry odvolacího soudu po ústavněprávní stránce obstojí, neboť jsou dostatečně odůvodněny a nejedná se ani o interpretaci, která by byla rozporu s principy spravedlnosti (natož v rozporu extrémním). Ostatně, ani stěžovatelka se na problém nedívá prizmatem ústavního práva a nenabízí argumenty, proč a jakým způsobem měl tento výklad zasáhnout do jejích práv, nýbrž se omezuje pouze na vyjádření nesouhlasu se soudem zvolenou intepretací podústavních norem. Tvrzený zásah do práva vlastnit majetek spojuje toliko se skutečností, že ji odvolací soud zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení. Tato sekundární povinnost ji však byla uložena v důsledku zamítnutí její žaloby, které jak již Ústavní soud naznačil, neshledává protiústavním.
14. Závěr odvolacího soudu, dle něhož i pohledávku na náhradu nákladů řízení o vylučovací žalobě přiznanou vůči správci konkursní podstaty lze uspokojit pouze z majetku úpadce, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Správce konkursní podstaty totiž v řízení týkajícím se konkursní podstaty jedná na účet podstaty, resp. brání její zájmy, a ani pohledávka na náhradu nákladů z tohoto řízení vzešlých proto není jeho osobním závazkem. V této souvislosti lze poukázat rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 29 Cdo 2225/2008 a ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. 20 Cdo 904/2010, v nichž Nejvyšší soud konstatoval, že "na základě exekučního titulu získaného proti příslušné osobě ve sporu, v němž vystupovala jako správce konkursní podstaty konkrétního úpadce (z titulu výkonu této funkce) nemůže být výkonem rozhodnutí nebo exekucí nikdy postižen osobní majetek této osoby (majetek správce konkursní podstaty)." I v tomto případě správce konkursní podstaty v řízení nepochybně vystupoval z titulu své funkce, a nenese proto za pohledávku z nákladů řízení majetkovou odpovědnost.
15. Opodstatnění nemá ani stěžovatelkou nastíněná úvaha, dle níž by měl správce konkursní podstaty nést náklady řízení o vylučovací žalobě z titulu svého pochybení při zahrnutí jejího majetku do soupisu majetkové podstaty. Z ustanovení §19 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání plyne správci povinnost zahrnout majetek do podstaty i v případě pochybností, zda tam skutečně náleží. Samotné zahrnutí do soupisu majetku, který z něj byl následně vyloučen, proto nezakládá pochybení správce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1662/2007), a nelze z něj ani dovozovat povinnost hradit náklady ve sporu o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty.
16. Konečně se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky, dle níž jí odvolací soud poskytl chybné poučení o nepřípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že v době rozhodování odvolacího soudu již právní úprava nepočítala s možností podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (srov. §238a odst. 1 o. s. ř. účinného ke dni rozhodování odvolacího soudu, tedy k 13. 6. 2011), považoval Ústavní soud i tuto námitku za zjevně neopodstatněnou.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
18. Soudkyně Dagmar Lastovecká uvedená v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, jejíž funkční období uplynulo dnem 29. 8. 2013, byla v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz), nahrazena soudcem Radovanem Suchánkem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu