ECLI:CZ:US:2014:2.US.2525.14.1
sp. zn. II. ÚS 2525/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jiřího Kabourka, zastoupeného JUDr. Vítem Berkou, advokátem se sídlem Na Příkopě 859/22, 110 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014 č. j. 29 Cdo 1419/2012-8085, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007 č. j. 1 Ko 13/2007-3740 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003 č. j. 52 K 92/97-2533, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelův advokát zároveň žádá, aby mu bylo přiznáno právo na úhradu nákladů spojených se zastoupením ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu. Pokud tomuto návrhu Ústavní soud vyhoví, navrhuje dále, aby mu byla ve smyslu §84 věty druhé zákona o Ústavním soudu poskytnuta záloha.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, byly ve dnech 5. 11. 1991 a 20. 3. 1992 mezi stěžovatelem a Českou spořitelnou, a. s., uzavřeny smlouvy o úvěru. V roce 1995 mělo dojít ke konsolidaci úvěrů, přičemž nově vzniklým úvěrem stěžovatel údajně závazky z původních úvěrových smluv zcela splatil. Dne 20. 10. 1998 byl na stěžovatele jakožto podnikající fyzickou osobu prohlášen konkurs. Dne 18. 11. 1998 došla Městskému soudu v Praze přihláška pohledávky konkursního věřitele Česká spořitelna, a. s., zahrnující pohledávky České spořitelny za stěžovatelem z původních úvěrových smluv. Podle stěžovatele ovšem byly tyto závazky v době přihlášení pohledávky již zcela splaceny.
Dne 25. 7. 2013 došlo k postoupení předmětných pohledávek České spořitelny na společnost Corsair S.A. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003 bylo vyhověno návrhu konkursní věřitelky České spořitelny, a. s., aby ohledně její pohledávky ve výši 14 849 256,10 Kč vstoupila do konkursního řízení na její místo společnost Corsair S.A. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze potvrzeno. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní nesouhlasí s názorem obecných soudů, podle něhož předmětem řízení o procesním nástupnictví není posouzení, zda tvrzené právo, jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníkovi svědčí. V daném případě totiž tento názor podle stěžovatele vede k tomu, že úpadce v konkursním řízení nemá žádnou možnost popřít pohledávku či její výši. Postupem obecných soudů tak mělo dojít k porušení stěžovatelova práva vlastnit majetek. Pokud by totiž soudy nepochybily a přezkoumaly také otázku existence postupovaných pohledávek, zjistily by, že pohledávky nemohly být postoupeny, neboť již neexistovaly. Díky tomu by nedošlo k zahrnutí pohledávek České spořitelny ve výši takřka 15 milionů korun do konkursního řízení a stěžovatelův majetek by nebyl ohrožen. Stěžovatel by tak navíc mohl mnohem dříve uspokojit věřitele v konkursním řízení, konkursní podstata by se dále nezmenšovala a celé řízení by mohlo být rychleji ukončeno.
Stěžovatel vznáší námitky také vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovateli bylo údajně odepřeno právo na spravedlivé rozhodnutí tím, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení pouze poukázal na svou předchozí judikaturu, aniž by se jakkoli zabýval argumenty uvedenými v dovolání. Podle stěžovatele navíc ani ustálená judikatura Nejvyššímu soudu nebrání v tom, aby se od ní odchýlil. Tak měl postupovat i nyní, jelikož zastávaný názor vede k výše popsaným nespravedlivým následkům. Stěžovatel konečně uvádí, že Nejvyšším soudem citovaná judikatura na nyní projednávanou věc ani nedopadá.
Právo stěžovatele na spravedlivý proces pak mělo být porušeno také tím, že rozhodnutí o dovolání bylo vydáno za situace, kdy stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, neboť jeho právní zástupkyně v průběhu řízení zemřela.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel vznáší námitky i proti délce konkursního řízení a zvláště délce řízení dovolacího, které údajně trvalo takřka tři roky, ačkoli se Nejvyšší soud dovoláním ani meritorně nezabýval.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Zasáhnout by Ústavní soud mohl pouze tehdy, pokud by postupem obecných soudů byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Pokud jde o aplikaci a výklad §107a občanského soudního řádu, názor obecných soudů, podle něhož předmětem řízení o návrhu ve smyslu §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo, jež mělo být převedeno, dosavadnímu účastníkovi svědčí, je v souladu s judikaturní praxí (krom stěžovateli již známého usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 708/2002 ze dne 4. 9. 2003 lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 209/2010 ze dne 31. 5. 2011) i názorem doktríny (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 736 - 738). Také Ústavní soud již dříve považoval tento právní názor za ústavně konformní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3346/12 ze dne 19. 9. 2012).
V nálezu sp. zn. III. ÚS 468/11 ze dne 9. 2. 2012 sice Ústavní soud odmítl čistě formalistický přístup pro přezkum procesního nástupnictví a stanovil pro něj určité minimální požadavky, situace v tehdejší věci však byla odlišná. Ústavní soud tehdy obecným soudům vytkl, že se přes nejasné a podivné okolnosti procesnímu nástupnictví předcházející nezabývaly tím, zda postup žalobce a jeho procesního nástupce nepředstavoval účelové zneužití procesní úpravy vedoucí ke zhoršení procesní pozice žalované. Z nyní projednávané ústavní stížnosti však neplyne, že by procesní nástupnictví mělo na stěžovatele jakýkoli negativní dopad; ten má spočívat pouze v přihlášení údajně již neexistující pohledávky, ke kterému však došlo bez ohledu na rozhodování podle §107a občanského soudního řádu (jak stěžovatel sám uvádí, Nejvyšší soud měl stěžovateli "dát zapravdu a jeho dovolání projednat a konstatovat, že postoupení pohledávek z [České spořitelny] na C[orsair] S.A. bylo neplatné pro neexistenci postupovaných pohledávek..."). Z tohoto důvodu není opodstatněné ani stěžovatelovo tvrzení, že neměl možnost bránit se procesnímu nástupnictví. Stěžovatel tuto možnost měl, a to v mezích daných výše uvedeným výkladem §107a občanského soudního řádu, případně též citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11.
Nelze dále souhlasit s argumentem, že výklad učiněný obecnými soudy porušuje stěžovatelova práva, neboť vede k nemožnosti úpadce bránit se proti rozhodnutí o určení výše a pořadí pohledávky. Možnosti úpadce v rámci konkursního řízení byly dány zákonem o konkursním řízení a vyrovnání, přičemž Ústavní soud se k nim vyjádřil např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 713/04 ze dne 14. 6. 2005 či v usnesení sp. zn. II. ÚS 2406/09 ze dne 24. 9. 2009. V nich mimo jiné konstatoval:
"Ústavní soud je nucen zopakovat právní závěr soudu odvolacího, jakož i soudu dovolacího, že v přezkumném jednání nelze spatřovat dotčení práv stěžovatele. Účelem tohoto jednání je určit, které pohledávky budou zařazeny do rozvrhu bez dalšího a které budou vyloučeny ke zjištění v samostatném (incidenčním) řízení (resp. které budou uspokojeny v závislosti na výsledku tohoto řízení nebo marným uplynutím lhůty k podání incidenční žaloby právo na uspokojení ztratí). Při přezkumu má možnost se úpadce k jednotlivým pohledávkám vyjádřit, sám je popřít, byť jeho popření nelze v rámci konkursu přiznat stejné účinky jako popření ze strany správce nebo konkursních věřitelů. Úpadce totiž nemá na rozdíl od správce konkursní podstaty nebo konkursních věřitelů zájem na dosažení účelu konkursu, jímž je poměrné uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu (§2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), majetkem tvořícím konkursní podstatu není oprávněn disponovat, a tedy se ani nemůže podílet na rozhodnutí, zda ta která pohledávka z tohoto majetku bude či nebude v rámci konkursu uspokojena. Pokud by mu byla taková moc dána, bylo by mnohdy velmi obtížné nejen dosáhnout účelu předvídaného zákonem o konkursu a vyrovnání, mnohdy by však bylo vůbec obtížné konkursní jednání vést a v přiměřené době skončit, neboť by pohledávky ze strany úpadce mohly být popírány za účelem co nejmenšího možného zásahu do jeho majetku, čímž by došlo k vyvolání řady zbytečných a zdlouhavých incidenčních sporů a k ochromení konkursního řízení vůbec.
Úpadci však nadále zůstává právo se k přihlašovaným pohledávkám vyjádřit, přičemž z role správce konkursní podstaty a postavení ostatních věřitelů zároveň plyne, že tito nemají zájem na uspokojení pohledávky, proti které by mohly být vzneseny oprávněné námitky. Ze strany správce by zařazení takové pohledávky do rozvrhu znamenalo porušení jeho povinností plynoucích z ust. §8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání včetně pro něj nepříznivých následků v podobě vzniku povinnosti k náhradě škody, pro věřitele pak menší uspokojení jeho vlastních pohledávek. Jak správce konkursní podstaty, tak věřitelé by tedy měli, pokud vznese úpadce proti pohledávce odůvodněné námitky, k jeho námitkám přihlížet. Víc však, již z výše uvedených důvodů, požadovat nelze."
I kdyby však byl Ústavní soud toho názoru, že práva úpadce nebyla v konkursním řízení podle zákona o konkursu a vyrovnání dostatečně chráněna, nebylo by možno tento nedostatek nahrazovat v řízení o procesním nástupnictví, které má svůj jednoznačný účel a funkci, odlišnou od přezkumu přihlášených pohledávek. Jinými slovy, k tvrzenému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny nemohlo dojít rozhodnutími, která jsou projednávanou ústavní stížností napadána, neboť tato rozhodnutí možnosti stěžovatele v konkursním řízení ve vztahu k přihlášeným pohledávkám nijak neomezují.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkami mířícími proti odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Je sice pravda, že dané usnesení je velmi stručné, Nejvyšší soud v něm nicméně vysvětlil meze přezkumu rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a občanského soudního řádu a odkazem na relevantní judikaturu doložil, že odvolací soud postupoval ve věci správně. Takové odůvodnění lze vzhledem k okolnostem považovat za dostatečné a ústavně konformní. Na tomto místě Ústavní soud podotýká, že právní názor Nejvyššího soudu uvedený v citovaném usnesení sp. zn. 29 Odo 708/2002 oproti tvrzení stěžovatele dopadá i na nyní projednávanou věc.
Stěžovatel Nejvyššímu soudu vyčítá, že se spokojil s odkazem na dřívější judikaturu, ačkoli se od ní mohl odchýlit a danou otázku vyřešit jinak. Jak už ovšem bylo řečeno, zastávaný názor Nejvyššího soudu lze považovat za ústavně konformní, přičemž pouhá skutečnost, že dovolací soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury, zjevně porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv bez dalšího představovat nemůže.
Pokud stěžovatel tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno také tím, že nebyl po část dovolacího řízení právně zastoupen, neboť jeho právní zástupkyně v průběhu řízení zemřela, je tento argument zcela nepřípadný. Předně, ze zákonného požadavku na zastoupení advokátem v rámci dovolacího řízení nevyplývá ústavně zaručené právo stěžovatele, aby soudy v průběhu dovolacího řízení neustále kontrolovaly, zda stěžovatel skutečně zastoupen je, a pro případ, že tomu tak již není, mu z vlastní iniciativy advokáta obstarávaly. Řečeno jinak, absence právního zastoupení v dovolacím řízení bez dalšího neznamená porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ve vztahu k projednávané věci je navíc podstatné, že stěžovatel byl zastoupen advokátkou při sepisu a podání dovolání. Právě podání dovolání totiž představuje jednoznačně nejdůležitější a často i jedinou podstatnou činnost, kterou advokát za dovolatele v rámci dovolacího řízení vykonává. Již sepsáním a podáním dovolání advokátkou tak byl zajištěn nejen přístup stěžovatele k dovolacímu soudu, nýbrž i jeho účinná účast v dovolacím řízení. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by byl v rámci dovolacího řízení jakkoli znevýhodněn, tedy např. že by vzhledem k úmrtí advokátky nebyl schopen adekvátně reagovat na průběh řízení apod. I ze stěžovatelovy námitky, že "nebyl v době vydání rozhodnutí zastoupen advokátem", lze dovodit, že důsledkem úmrtí advokátky byla pouze formální absence zastoupení v době vydání odmítavého usnesení, nikoli faktické omezení možnosti stěžovatele účinně hájit svá práva. Koneckonců i z odůvodnění napadeného usnesení je zcela patrné, že stěžovatelův neúspěch ve věci byl způsoben výhradně tím, že Nejvyšší soud zastával v otázce výkladu §107a občanského soudního řádu jiný názor, než který prezentovala stěžovatelova advokátka v podaném dovolání. Z ústavní stížnosti pak ani neplyne, že by stěžovatel měl po úmrtí advokátky z jakéhokoli důvodu problém obstarat si advokáta jiného (a zda se o to vůbec pokusil).
Pokud se týče délky soudních řízení, připomíná Ústavní soud možnost postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval návrhem na přiznání náhrady nákladů zastoupení podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze náhradu nákladů zastoupení přiznat jen v případě, že ústavní stížnost odmítnuta nebyla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu