ECLI:CZ:US:2014:2.US.2549.14.1
sp. zn. II. ÚS 2549/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Stassyulevich, zastoupeného JUDr. Jiřím Cajthamlem, Dr., advokátem se sídlem Modlanská 20, Teplice, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2014, č. j. 6 Ads 65/2013 - 38, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 30. 7. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (viz §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že postupem porušujícím čl. 90 Ústavy České republiky porušil jeho základní práva, garantovaná čl. 28, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2013, č. j. 78 Ad 13/2012 - 73. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 2. 7. 2012, č. j. X-EK, kterým byly zamítnuty jeho námitky proti rozhodnutí téhož správního orgánu ze dne 13. 4. 2012, č. j. X, o přiznání starobního důchodu od 1. 5. 2001 ve výši 6.845 Kč měsíčně podle ustanovení §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. 5 odst. 2 vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 116/1960 Sb., o Dohodě mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení (dále jen "Dohoda").
3. Stěžovatel jak v řízení před správními orgány, tak i následně v řízení o podané žalobě, resp. kasační stížnosti, setrvale uváděl, že postup správních orgánů byl nezákonný, založený na nesprávném právním posouzení věci, opírajícím se o "restriktivní a jednostrannou aplikaci" předmětné Dohody. Konkrétně namítal, že postup správních orgánů při zjištění výše průměrného výdělku pro určení výše starobního důchodu stěžovatele, který se po roce 1989 na výzvu českého státu přesídlil na území dnešní České republiky, byl nesprávný, neboť tyto orgány vycházely z údajů Informačního systému o průměrném výdělku u srovnatelného oboru, v němž byl stěžovatel na území bývalého SSSR zaměstnán, a nepřistoupily k provedení stěžovatelem navrhovaného důkazu znaleckým posudkem. Pokud tento postup následně svým rozhodnutím aproboval i krajský soud, postupoval dle názoru stěžovatele nejen v rozporu s ustanovením §77 s. ř. s., ale porušil i jeho právo na spravedlivý proces, jak namítal v kasační stížnosti.
4. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že shora předestřeným postupem správní orgány a obecné soudy, včetně Nejvyššího správního soudu, zasáhly do jeho ústavně garantovaných základních práv, neboť ani Nejvyšší správní soud tento postup neshledal nezákonným. Z tohoto důvodu stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje se způsobem, jakým se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vypořádal s jeho námitkami, obsaženými v kasační stížnosti, a celkově tak zpochybňuje jeho právní závěr o věcné správnosti postupu správních orgánů, resp. krajského soudu, při zjišťování skutkového stavu věci i výkladu příslušných ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. a Dohody při výpočtu starobního důchodu stěžovatele.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných (správních) soudů a orgánů veřejné správy však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, příp. správní žalobě, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako činí správní orgány. Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních (především v kasační stížnosti) staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
7. Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím ostatně Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a rozhodl v souladu s ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, v nichž zpochybňuje způsob, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s jeho námitkami, obsaženými v kasační stížnosti. Naopak, Nejvyšší správní soud se důkladně (i nad jejich rámec) znovu zabýval výkladem příslušných ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. a předmětné Dohody při výpočtu starobního důchodu stěžovatele, přičemž, s oporou ve své dřívější judikatuře (srov. rozsudek ze dne 15. 2. 2012, č. j. 3 Ads 171/2011 - 78, dostupný na www.nssoud.cz), dospěl k závěru, že "údaj o průměrném hrubém měsíčním výdělku v České republice získaný z informačního systému Ministerstva práce a sociálních věcí mohl sloužit jako podklad pro rozhodnutí ČSSZ. Ostatně stěžovatel ani ve správním, ani v soudním řízení nepředložil žádný důkaz, který by správnost údajů obsažených v citovaném informačním systému zpochybňoval. Nelze odhlédnout ani od toho, že ze správního spisu vyplývá, že Ministerstvo práce a sociálních věcí informaci o průměrném výdělku v předmětném oboru poskytlo již v roce 2008 (viz vyjádření ze dne 2. 10. 2008, č. j. 2008/64684 - 432), přičemž uvedená částka se shoduje s částkou sdělenou ve vyjádření ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2012/18910-313, o které se opírá napadené správní rozhodnutí" (str. 3 rozsudku). Stejně důkladně se Nejvyšší správní soud vypořádal s námitkou stěžovatele, v níž zpochybňoval postup krajského soudu v rámci dokazování, pokud odmítl jím navržený důkaz znaleckým posudkem, přičemž řádně a srozumitelně odůvodnil, proč krajským soudem provedené dokazování za účelem zjištění skutkového stavu považoval za dostatečné a stěžovatelem navržený důkaz za nadbytečný.
8. Ústavní soud postup Nejvyššího správního soudu v nyní projednávaném případě považuje za ústavně konformní a neshledal v něm proto namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
9. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu