ECLI:CZ:US:2014:2.US.2584.13.1
sp. zn. II. ÚS 2584/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti V. M., zastoupené JUDr. Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Chládkova 3, 616 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2013, č.j. 16 Co 191/2013-550, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou 22. 8. 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 3. 2013, č.j. 5 P 95/2011-509, tak, že se stěžovatelce ukládá za neplnění usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2011, č.j. 5 Nc 247/2010-177, tedy za maření styku otce s nezletilou dcerou, pokuta ve výši 10.000 Kč.
Návrh na zrušení usnesení krajského soudu odůvodňuje stěžovatelka porušením povinnosti státu uplatňovat státní moc pouze v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, která je uložena čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá zásah napadaného usnesení krajského soudu do práva na zachování soukromého a rodinného života, garantovaného ustanovením čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na spravedlivý proces, garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásah do rodičovských práv garantovaných ustanovením čl. 32 odst. 1 Listiny a zásah do práva na projednání věci bez průtahů, garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka dále uvádí, že ústavní stížností napadané usnesení krajského soudu nehájí zájem dítěte ve smyslu ustanovení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod číslem 104/1991 Sb. (dále jen "Úmluva o právech dítěte"), a zasáhlo do práva dítěte na zachování jeho totožnosti, garantovaného čl. 8 Úmluvy o právech dítěte.
Z ústavní stížnosti a usnesení krajského soudu zjistil Ústavní soud následující.
Stěžovatelka podala prostřednictvím své právní zástupkyně odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 7. 3. 2013, č.j. 5 P 95/2011-509, kterým ji byla uložena pokuta ve výši 30.000 Kč za maření styku otce s nezletilou dcerou dle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 14. 3. 2011, č.j. 5 Nc 247/2010-177. Krajský soud o podaném odvolání rozhodl tak, že pouze snížil uloženou pokutu z 30.000 Kč na 10.000 Kč.
Podle tvrzení stěžovatelky okresní soud, a následně krajský soud, vycházel při uložení pokuty formálně z rozsudku okresního soudu ze dne 14.3.2011, č.j. 5 Nc 247/2010-177. Nijak při tom nepřihlížel ke zvláštnímu charakteru řízení týkajícímu se nezletilé a k tomu, že v řízení by měl být především upřednostňován zájem dcery na jejím zdravém psychickém vývoji a klidu. Stěžovatelka uvádí, že návštěvy dcery u otce vedly ke zhoršení jejího psychického i fyzického stavu, a to zásadním způsobem. Dále ve své ústavní stížnosti upozorňuje na nevhodné chování otce, které však dle jejího názoru nebylo dostatečně prošetřeno Policií České republiky. Za tohoto stavu považovala stěžovatelka za naprosto nezodpovědné, aby dceru předávala otci a čekala s obavami, zda jí ublíží a v jakém stavu se od otce vrátí. S ohledem na jí uvedené chování otce bylo dne 19. 9. 2011 zahájeno řízení o změně úpravy jeho styku s nezletilou dcerou, ve kterém se dle stěžovatelky okresní soud omezil pouze na zaslání výzvy, aby plnila své povinnosti uložené jí rozsudkem téhož soudu a následně přistoupil k ukládání pokut.
Stěžovatelka uvádí, že okresní soud nebral při svém rozhodování ohled na zájmy a práva dítěte. Omezil se pouze na donucovací prostředky, čímž stěžovatelku nutil, aby umožnila styk otce s dcerou, přestože to bylo proti jejím zájmům. Tím namítá porušení Úmluvy o právech dítěte, neboť jako rodič byla nucena přijmout opatření poškozující rozvoj dítěte. Současně s tím namítá porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť stát nezajistil, aby byly minimalizovány zásahy do práv účastníků. Tím, že okresní soud trval na dodržování rozsudku ohledně úpravy styku otce a dcery, aniž by reflektoval dopady, které by to na nezletilou mohlo mít, je dle názoru stěžovatelky v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatelka dále uvádí, že podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stejnou zásadu vyjadřuje rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatelka uvádí, že, dle těchto ustanovení má každý právo na spravedlivé a veřejné projednání své záležitosti nezávislým a nestranným soudem, a to v přiměřené lhůtě. Tato práva však měla být dle jejího názoru jak okresním soudem, tak krajským soudem zcela ignorována. Okresní soud pouze ukládal pokuty, avšak v meritu věci, tj. ve věci úpravy styku otce s dcerou, zůstal nečinný, když se po dobu dvou let vůbec nezabýval návrhem matky na změnu úpravy styku otce s dcerou.
Ústavní soud setrvale konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, případně i jeho aplikaci, jinak, než z pohledu ochrany ústavnosti. Ústavní soud nenahrazuje hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním. Jeho zkoumání se omezí pouze na to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní. Tím je Ústavou ČR dán prostor pouze pro to, aby Ústavní soud korigoval jen ta nejextrémnější vybočení.
V posuzované věci Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, přezkoumal rozhodnutí krajského soudu, neboť rozhodnutí okresního soudu stěžovatelka výslovně nenapadá, a dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná a tedy, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti napadá délku řízení a nečinnost okresního soudu v meritorním řízení, avšak samotný návrh směřuje pouze proti usnesení krajského soudu o jejím odvolání proti nařízení výkonu rozhodnutí o úpravě styku otce s dcerou vydaného okresním soudem. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu je však patrné, že tento soud vzal v úvahu i skutečnosti namítané stěžovatelkou. Krajský soud se dostatečně vypořádal s námitkami matky stran jí namítaného nevhodného chování otce vůči dceři a konstatoval, že tato tvrzení nebyla prokázána. To dokládá i zmínka o tom, že odvolacím soudem bylo zrušeno předběžné opatření, kterým byl okresním soudem nařízen asistovaný styk otce s dcerou. Vzhledem k tomu Ústavní soud konstatuje, že krajský soud svým rozhodnutím šetřil oprávněné zájmy nejen dcery, ale také obou rodičů a nedopustil se žádného z porušení základních práv a svobod namítaného stěžovatelkou.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu