ECLI:CZ:US:2014:2.US.2665.14.1
sp. zn. II. ÚS 2665/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Dítětové, zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Praha 6, Muchova 9/223, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 10 Ads 23/2014-28, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 30, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že správní soudy obou stupňů v její věci nesprávně aplikovaly §2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen "zákon č. 111/2006 Sb."), když s odkazem na §2 odst. 5 písm. a) tohoto zákona dovodily, že v případě dávky mimořádné okamžité pomoci se musí jednat o dávky vzniklé zcela mimořádně a ojediněle, nikoliv o dávky opakující se v souvislosti s léčením, kdy náklady na léčení jsou upraveny jiným právním předpisem. Stěžovatelka namítá, že v citovaném ustanovení zákonodárce nikterak neuvádí taxativní výčet případů, kdy lze požadovat úhradu nezbytného jednorázového výdaje, ale jedná se zde o výčet demonstrativní, pod nějž lze podřadit i náklady vynaložené v souvislosti s pořízením léků a za lékařská vyšetření v případech, kdy žadateli hrozí vážná újma na zdraví. Stěžovatelka je osobou samostatně žijící, od dubna 2003 je v částečném invalidním důchodu, od dubna 2004 jí byly přiznány výhody ZTP II. stupně bez časového omezení a od června 2008 jí byl trvale přiznán plný invalidní důchod (nyní invalidita III. stupně) s tím, že od 1. 2. 2009 stěžovatelce vznikl zákonný nárok na starobní důchod. Stěžovatelka konstatuje, že od zavedení povinnosti poplatků ve zdravotnictví a lékárnách (od 1. 1. 2008) a následného zdražení těchto poplatků od 1. 12. 2011, včetně dalšího zdražování léků, je jí z finančních důvodů znemožněn přístup k lékařské péči. Stěžovatelka v řízení před správními soudy doložila, že už jen náklady na bydlení přesahují částku jejího příjmu, tedy invalidního důchodu a příspěvku na bydlení, stěžovatelka tedy po zaplacení všech měsíčních povinných plateb nemá potřebné finanční prostředky na zajištění jídla, povinných poplatků u lékařů a v lékárnách, doplatků na potřebné léky ani na další nezbytné věci denní potřeby. Dle názoru stěžovatelky jí tak měly správní orgány přiznat dávku mimořádné okamžité pomoci podle §2 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., neboť jí vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a jejím majetkovým poměrům hrozí vážná újma na zdraví z důvodu nedostatku finančních prostředků na úhradu regulačních poplatků a poplatků v lékárnách.
3. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 Ad 16/2012 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Ads 23/2014, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 10 ze dne 9. 11. 2011, č. j. 55626/2011/AAJ, nebyla stěžovatelce v souladu s §2 odst. 3 a §36 zákona č. 111/2006 Sb. přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 3. 4. 2012, č. j. MPSV-UM/1214/12/9S-HMP, zamítlo a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 2 Ad 16/2012-60, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace §2 zákona č. 111/2006 Sb., tedy podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem §2 zákona č. 111/2006 Sb., může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace citovaného ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Podle §2 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb. se osoba považuje za osobu v hmotné nouzi též, jestliže nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 2, avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví. Podle §36 odst. 1 téhož zákona má nárok na mimořádnou okamžitou pomoc a) osoba uvedená v §2 odst. 3, b) osoba uvedená v §2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi, c) osoba uvedená v §2 odst. 6, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi.
7. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že nebyly v jejím případě splněny podmínky pro přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci podle §36 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Soud zdůraznil, že by se muselo jednat o mimořádnou situaci, nikoliv o opakující se finanční potíže stěžovatelky. Náklady spojené s léčbou, tedy jak náklady za léčebné prostředky, tak regulační poplatky, lze řešit prostřednictvím zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, nikoliv postupem dle zákona č. 111/2006 Sb. Soud vzal v úvahu také skutečnost, že stěžovatelka obývá sama byt s neúměrnou podlahovou plochou (cca. 96 m2) a že směnou za menší byt by se snížily její náklady za bydlení.
8. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na svou konstantní judikaturu (přičemž jedno z rozhodnutí se týkalo obdobné věci stěžovatelky), která považuje dávku mimořádné okamžité pomoci za jednorázovou pro osoby ocitající se v mimořádné situaci vyžadující okamžitou pomoc, ať už peněžitou či věcnou. Z žádosti stěžovatelky o mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví a také z jejího tvrzení v kasační stížnosti však dle Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by se nacházela v situaci vyžadující mimořádnou okamžitou pomoc ve smyslu zákona č. 111/2006 Sb. Dlouhodobou nepříznivou situaci a finanční problémy opakujícího se charakteru, pokud jde například o platby za lékařské ošetření a úhradu léků, nelze řešit formou dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví, nýbrž - jak uvedeno shora - za pomoci zákona o veřejném zdravotním pojištění.
9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Nejvyšší správní soud stěžovatelce objasnil konstrukci předmětné dávky a ústavně konformním způsobem rovněž objasnil důvod, proč stěžovatelka na tuto dávku nárok nemá. Ústavní soud konstatuje, že ani v textu ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí, jaká konkrétní vážná újma na zdraví jí ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb. bezprostředně hrozí, spíše lze z obsahu ústavní stížnosti vyčíst dlouhodobou nespokojenost stěžovatelky s její konstantně neuspokojivou finanční situací, která ji trvale omezuje po vynaložení nákladů na bydlení v uspokojování jejích dalších potřeb, zejména se jedná o náklady na úhradu regulačních poplatků a léků. Jakkoli Ústavní soud vnímá nepříznivou finanční situaci stěžovatelky jako svízelnou, prostor pro svůj zásah z toho důvodu, že by napadeným rozhodnutím došlo k tvrzenému porušení jejích ústavně garantovaných práv, neshledal. Stejným způsobem posoudil Ústavní soud obsahově shodnou ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 2. 6. 2014, kterou usnesením ze dne 17. 7. 2014, č. j. III. ÚS 1888/2014, odmítnul.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu