ECLI:CZ:US:2014:2.US.2676.14.1
sp. zn. II. ÚS 2676/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Rathouského, zastoupeného Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem Orlí 36, Brno, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 22. 7. 2011, č. j. 190257/11/336911708597, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 23. 3. 2012, č. j. 4077/12-1100-706807, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 4. 8. 2011, č. j. 190143/11/336911708597, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 23. 3. 2012, č. j. 4079/12-1100-706807, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2013, č. j. 62 Af 52/2012-61, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2014, č. j. 8 Afs 56/2013-41, za účasti Finančního úřadu v Uherském Hradišti, Finančního ředitelství v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, splňující podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Podstata nyní projednávané věci se týká dodatečného doměření daně z příjmů fyzických osob za rok 2006 ve výši 355.840 Kč s penále 71.168 Kč, a za rok 2007 ve výši 524.000 Kč s penále 104.800 Kč. Stěžovatel činí sporným oprávněnost doměřeného penále, neboť má za to, že je-li daň doměřována na základě dodatečného daňového přiznání, penále z doměřené částky nevzniká (§37b odst. 4 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v tehdy platném znění).
3. Stěžovatel uvádí, že dne 16. 9. 2009 doručil správci daně "Výzvu k učinění úkonu směřujícího k vyměření daně". Tímto podáním prý směřoval k dodatečnému doměření daně, i když ho takto neoznačil, a proto očekával, že ho správce daně vyzve k podání dodatečného daňového tvrzení a stanoví náhradní lhůtu. Namísto toho však správce daně zahájil daňovou kontrolu a na jejím základě vyměřil daň spolu s penále. Stěžovatel poukazuje na zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, který v té době sice ještě nebyl účinný, nicméně z obecných zásad daňového řízení bylo možno dovodit, že správce daně měl vyzvat k podání dodatečného daňového přiznání.
4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo, zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tzn. zásadu, podle které daň musí být vyměřena v souladu se zákonem. Rovněž bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, a také čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Důvody k zásahu Ústavního soudu, jak byly výše vymezeny, nelze dovodit v rovině skutkové ani v rovině právního posouzení věci. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní.
8. Ústavní stížností však stěžovatel toliko pokračuje v polemice se správními (resp. finančními) orgány a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. V této souvislosti Ústavní soud akcentuje, že obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě a obsáhle vyložily, z jakých důvodů (právních i skutkových) dospěly k vyřčeným závěrům a v jejich postupu nelze spatřovat jakékoli porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
9. Z odůvodnění rozhodnutí, napadených nyní projednávanou ústavní stížností, totiž především plyne, že z obsahu předmětné výzvy stěžovatele ze dne 16. 9. 2009 nebylo možno dovodit, že se mělo jednat o úkon směřující k podání dodatečného daňového přiznání, protože v ní bylo uvedeno, že "na případnou námitku správce daně, že bych měl jako každý jiný subjekt podat dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost musím konstatovat, že jsem přesvědčen, že daňová přiznání k dani z příjmu i DPH jsou v pořádku, obdobně jako společnost jsem přesvědčen, že mé podnikatelské příjmy by měly být zdaňovány jako příjmy z podnikání dle §7 zákona o daních z příjmu a měly podléhat DPH. Nemohu tedy podat dodatečné daňové přiznání." Je tak třeba přisvědčit názoru soudů, rozhodujících v této věci, že předmětnou výzvu nebylo možno vyložit jinak než tak, že stěžovatel upozornil na nesprávně tvrzenou výši daně, konkrétně na to, že mu vznikla nižší daňová povinnost. Nemohlo se proto ani z materiálního hlediska jednat o dodatečné daňové přiznání, nýbrž o vyjádření názoru, že odvedl vyšší daň, než byl podle zákona povinen.
10. Obecné soudy rovněž správně konstatovaly, že stěžovatel měl možnost podat dodatečné daňové přiznání ještě při zahájení daňové kontroly. Toto však neučinil a pouze vzal na vědomí skutečnost, že v souladu s ustanovením §41 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. dodatečné daňové přiznání nebo hlášení není přípustné, je-li před jeho podáním učiněn správcem daně úkon, směřující k přezkoušení správnosti daňové povinnosti za období, kterého by se dodatečné daňové přiznání týkalo, a to až do doby ukončení tohoto úkonu.
11. Lze tak uzavřít, že pokud za této situace orgány finanční správy i oba správní soudy dospěly k závěru, že podstatou výzvy, na kterou se stěžovatel odvolává i v ústavní stížnosti, nebylo formálně ani materiálně (obsahově) dodatečné daňové přiznání, nýbrž právě naopak vyslovený názor stěžovatele, že odvedl daň vyšší, než jaká měla být odvedena, a že daňová kontrola tento názor potvrdí, nelze v postupu těchto orgánů spatřovat podle přesvědčení Ústavního soudu porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Z obsahu předmětné výzvy je totiž zřejmé, že nemohla být interpretována jako "přiznání" k vyšší daňové povinnosti, což by teprve mohlo mít vliv na stanovené penále. Správní i soudní orgány, které v této věci rozhodovaly, tedy postupovaly v souladu se zákonem, nikoliv formalisticky či dokonce excesivně, respektovaly projevenou vůli stěžovatele a bylo proto pouze a jedině věcí samotného stěžovatele, že nakonec došlo k doměření daně včetně stanovení penále.
12. Smyslem zákona č. 337/1992 Sb. totiž je správné zjištění a odvedení daně. Logika daňového řízení je založena na tom, že daňový subjekt stíhá břemeno tvrzení i břemeno důkazní a je proto primárně na něm, aby podal daňové přiznání a v něm uvedl správnou výši odvedené daně. Citovaný zákon umožňuje podat tako dodatečné daňové přiznání s tím, že pokud alespoň v tomto dodatečném daňovém přiznání je uvedena správná výše daně, nedochází k vyměření penále z nesprávně odvedené daně. V nyní rozhodovaném případě nicméně stěžovatel v řádném daňovém přiznání správnou výši daně neuvedl, což ostatně ani sám nezpochybňuje, a toto porušení zákona nenapravil ani podáním dodatečného daňového přiznání, jelikož předmětná výzva s ohledem na její obsah za ně považována být nemohla.
13. Shora popsané podmínky, za kterých správními orgány a obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy zcela zjevně splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů, ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatel tak zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod nijak argumentačně nedoložil.
14. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu