ECLI:CZ:US:2014:2.US.2678.13.1
sp. zn. II. ÚS 2678/13
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 22. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 2678/13 ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Havelky, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem, se sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 9 As 95/2012-77, jímž byla mj. zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 9 As 95/2012-91, kterým bylo opraveno odůvodnění tohoto rozsudku.
I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 9 As 95/2012-77 a usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 9 As 95/2012-91 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 9 As 95/2012-77 ve výrocích II a III a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 9 As 95/2012-91 se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 9 As 95/2012-91 a zrušení výroků II a III rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 9 As 95/2012-77, a to pro porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud opravil odůvodnění v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jehož výrokem I bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti žalobce a) - Občanského sdružení "Pro Hanspaulku" (dále jen "občanské sdružení"), výrokem III rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a výrokem II zamítnuta jako nedůvodná kasační stížnost, kterou stěžovatel společně s občanským sdružením podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012 č. j. 10 A 141/2010-78, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru stavebního, ze dne 1. 4. 2010 č. j. S-MHMP 158329/2009/OST/No, kterým bylo částečně vyhověno odvolání stěžovatele a občanského sdružení a změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odboru výstavby, ze dne 4. 11. 2009 č. j. MCP6 068079/2009, sp. zn. SZ MCP6 02294/2009/OV/Ze, zn. P-1550/1/Dej, a ve zbytku bylo podané odvolání zamítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dne 1. 7. 2013 mu byl doručen napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Podle stěžovatele však došlo k nesprávnosti v jeho výroku II (a návazně ve výroku III o náhradě nákladů řízení), kterým Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, a to v rozporu s následným odůvodněním napadeného rozsudku, ve kterém naopak Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou. S ohledem na uvedené stěžovatel zaslal Nejvyššímu správnímu soudu návrh na opravu předmětných výroků rozsudku, které byly v rozporu s jeho odůvodněním. Stěžovateli však bylo dne 22. 7. 2013 doručeno v záhlaví označené usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým se opravuje nikoliv výrok napadeného rozsudku, ale jeho odůvodnění.
Podle stěžovatele je však zřejmé, že se v daném případě nejedná o chybu v odůvodnění rozsudku (např. o přepis v odůvodnění), neboť odůvodnění rozsudku je rozsáhlé a logicky provázané (jedná se o logicky souvislý celek) tak, že je vyloučen omyl v psaní odůvodnění, nýbrž je nepochybné, že došlo k nesprávnosti při psaní výroku rozsudku. Jestliže však namísto opravy výroku rozsudku bylo soudem vygenerováno opravené odůvodnění, potom lze toto považovat za zcela jasné popření principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí a právní jistoty.
Stěžovatel uvádí, že obě napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla vydána v rozporu s jedním ze stěžejních atributů právního státu - principem předvídatelnosti (nepřekvapivosti) rozhodování, zásadou legitimního očekávání a právní jistoty, tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proti oběma napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu samotným stěžovatel dále již nic konkrétního nenamítal.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo tedy možno přistoupit k jejímu meritornímu přezkoumání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu a jeho spis sp. zn. 9 As 95/2012.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k námitkám stěžovatele uvedl, že ve věci sp. zn. 9 As 95/2012 bylo Nejvyšším správním soudem vedeno řízení o kasační stížnosti stěžovatele. Dne 29. 5. 2013 se konalo neveřejné jednání senátu, které bylo završeno přijetím výroku rozhodnutí. O hlasování byl řádně vyhotoven a podepsán protokol, zkrácená verze rozhodnutí byla téhož dne vyvěšena na úřední desce Nejvyššího správního soudu, a to v listinné i elektronické podobě.
V průběhu neveřejné porady senátu předložila předsedkyně senátu, která byla soudcem referentem, členům senátu předběžný návrh rozhodnutí, který má podobu konceptu rozsudku. Výsledkem diskuse v senátu byla korekce původního konceptu rozhodnutí, čímž v projednávané věci došlo ke změně některých původně navržených závěrů, v souladu s nimi byl při konečné poradě senátu dne 29. 5. 2013 přijat výrok rozhodnutí uvedený v protokolu o hlasování i v ihned zveřejněném zkráceném znění rozsudku (vyvěšením na úřední desce soudu).
Podle vyjádření Nejvyššího správního soudu zásadním a politováníhodným nedopatřením došlo při vyhotovení písemného znění rozsudku ke kompletaci správného výroku ze zkráceného znění rozhodnutí a nesprávné verze odůvodnění, neboť namísto konečné verze odůvodnění rozsudku byl použit z elektronické databáze rozhodnutí předsedkyně senátu původní koncept, a nikoliv jeho přepracovaná verze, která zahrnovala výsledky porady senátu.
Poté, kdy toto vyšlo najevo, příslušný senát Nejvyššího správního soudu zvažoval splnění podmínek pro vydání opravného usnesení, přičemž bylo posuzováno, zda uvedené pochybení, tj. převzetí nesprávné verze odůvodnění rozhodnutí, která výslovně odporuje přijatému výroku, je možno definovat jako "zjevné pochybení" ve smyslu §54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, či nikoliv. Je zřejmé, že při použití institutu opravného usnesení nesmí vzniknout pochybnosti, že soud tímto způsobem napravuje obsahové nedostatky rozhodnutí, avšak vzhledem k okolnostem - tj. jednoznačnosti výroku, nezpochybnění jeho podoby v žádném okamžiku od přijetí a vyvěšení na úřední desce soudu a jednoznačnému rozporu tohoto výroku a části odůvodnění předsedkyně senátu dospěla k závěru, že v projednávané věci tyto pochybnosti nevznikají. Vzhledem k tomu, že odůvodnění zcela zjevně neodpovídalo v zaslané podobě výroku, a to výslovně, bylo možno s jistotou vyloučit, že by využitím institutu opravného usnesení soud opravoval případné nedostatky v argumentaci. V podobě zaslaného písemného odůvodnění nemohlo být rozhodnutí vzhledem k výroku přijato, což implikuje zjevné pochybení.
Předsedkyně senátu na základě výše uvedených skutečností vyhotovila opravné usnesení, neboť dospěla k závěru, že chybné převzetí jiné verze odůvodnění do písemného vyhotovení rozsudku lze kvalifikovat jako jinou zjevnou nesprávnost ve smyslu §54 odst. 4 soudního řádu správního. Při rozhodování přihlédla i k tomu, že systém vyhotovování rozhodnutí v elektronické formě je v současné době notoricky známou skutečností a vzhledem k tomu jsou obecně známá i pochybení, ke kterým při práci s výpočetní technikou dochází. Záměnu určité části odůvodnění rozhodnutí v důsledku převzetí nesprávného elektronického souboru je tedy možno považovat i vzhledem k veřejné známosti těchto jevů za zjevnou nesprávnost.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady řízení před správními soudy, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy), což činí především tvrzením, že Nejvyšší správní soud usnesením opravil výrok napadeného rozsudku, a nikoliv jeho odůvodnění, které bylo s výrokem v rozporu, ačkoliv je zřejmé, že v daném případě se nejednalo o zjevnou chybu v odůvodnění rozsudku.
Porovnáním původního odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 9 As 95/2012-77 a jeho změn učiněných opravným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 9 As 95/2012-91 Ústavní soud ověřil rozsah, v jakém se odůvodnění obsažené v rozhodnutí, které bylo původně zaslané stěžovateli, liší od odůvodnění, které je obsaženo v následném opravném usnesení.
V odůvodnění původního rozsudku Nejvyššího správního soudu dospěl tento soud na základě své předchozí argumentace k závěru, že "napadený rozsudek městského soudu je v oddělitelné části vztahující se k námitce absentujících podkladů projektové dokumentace nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť městský soud se v rozporu se zákonnými požadavky a konstantní judikaturou správních soudů s touto námitkou dostatečně nevypořádal a své závěry nedostatečně odůvodnil. Dále Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že městský soud pochybil při vypořádávání námitky nepřezkoumatelnosti územního rozhodnutí, pokud konstatoval, že je zcela zřejmé, o kterou projektovou dokumentaci se v posuzovaném případě jedná ... Výše uvedenými pochybeními zatížil městský soud rozsudek ze dne 11. 4. 2012, č. j. 10 A 141/2010-78, vadou nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto citovaný rozsudek zrušil podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení".
Oproti tomu je v závěru následně stěžovateli doručeného opravného usnesení Nejvyššího správního soudu, který vyplývá z argumentace opraveného odůvodnění, uvedeno, že "kasační námitky uplatněné stěžovatelem nebyly Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými a ani z přezkumu dle §103 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku městského soudu. Kasační stížnost proto byla v souladu s §110 odst. 1 větou poslední s. ř. s. zamítnuta". Odůvodnění opravného usnesení Nejvyššího správního soudu obsahuje rovněž odůvodnění jeho vydání, které odpovídá obsahu shora uvedeného vyjádření Nejvyššího správního soudu, a dále Nejvyšší správní soud v opravném usnesení pro úplnost dodává, že k opravě odůvodnění vydáním opraveného usnesení, a nikoliv provedením opravy přímo v originálu rozhodnutí a jeho stejnopisech (podle §54 odst. 4 soudního řádu správního), přistoupil Nejvyšší správní soud z důvodu přehlednosti a právní jistoty, a to i přesto, že se oprava týká pouze odůvodnění rozsudku.
Vzhledem k tomu, že výrokem II původního rozhodnutí ze dne 29. 5. 2013 č. j. 9 As 95/2012-77 Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost v celém rozsahu, ačkoliv v odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší správní soud naopak dospívá k závěru, že kasační stížností napadený rozsudek městského soudu ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení, Ústavní soud konstatuje, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu nesplňuje požadavky kladené na soudní rozhodnutí, která musí být srozumitelná a přezkoumatelná.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že k významu odůvodnění rozhodnutí se vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 194/54 SbNU 393): "Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním ze základních atributů spravedlivého procesu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost ... [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]."
Pro posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je proto klíčová otázka, zda bylo v posuzovaném případě možné postupovat dle §54 odst. 4 soudního řádu správního a odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu usnesením opravit tak, aby odpovídalo jeho výrokům, a byla tak odstraněna jeho nepřezkoumatelnost, zakládající jeho protiústavnost.
Podle ustanovení §54 odst. 4 soudního řádu správního předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. Postup podle citovaného ustanovení soudního řádu správního slouží výhradně k opravě zjevných chyb majících spíše "technický charakter" (různých překlepů, zkomolenin, přepisů, chyb v počítání, nečitelnosti textu apod.). I když je "zjevná nesprávnost" relativně neurčitým ustanovením, jehož naplnění je třeba vždy dovozovat z kontextu skutkových a právních okolností (vztahujících se k opravovanému rozsudku a celé věci), je třeba otázku "zjevnosti" nesprávnosti hodnotit vždy z pohledu účastníka soudního řízení, jemuž je rozhodnutí adresováno, nikoliv soudu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1456/11 ze dne 10. 4. 2012 (N 75/65 SbNU 51)].
V posuzovaném případě je zjevné, že výroky II a III napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 9 As 95/2012-77, který byl stěžovateli doručen dne 29. 5. 2013, se neopírají o v něm obsažené odůvodnění, nýbrž jsou s ním v rozporu. Za této situace nelze v daném rozporu mezi výroky rozsudku a jeho odůvodněním spatřovat zjevnou nesprávnost, tak jak ji předpokládá §54 odst. 4 soudního řádu správního, na straně příslušných částí odůvodnění. Toliko z důvodu, že celé pasáže odůvodnění neodpovídají výrokům rozsudku, se totiž z pohledu účastníka nemůže jednat o zcela evidentní vadu v odůvodnění, která by umožnila jeho opravu postupem podle §54 odst. 4 soudního řádu správního.
Ústavní soud dodává, že v soudní praxi se v případech takto zjevného rozporu mezi výrokem soudního rozhodnutí a rozsáhlou částí jeho odůvodnění připouští jako opravitelná zjevná nesprávnost naopak vada v samotném výroku. Ani o tento případ se však v posuzované věci dle vyjádření Nejvyššího správního soudu a jeho spisu sp. zn. 9 As 95/2012, podle kterého byl výrok napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu totožný s výrokem rozhodnutí uvedeným v protokolu o hlasování a rovněž v ihned zveřejněném zkráceném znění rozsudku, nejedná.
Je tedy třeba dát stěžovateli za pravdu, že postupem, kdy poté, co mu byl doručen napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu obsahující rozpor mezi jeho výroky a odůvodněním, následnou aplikací §54 odst. 4 soudního řádu správního, na jehož základě bylo vydáno napadené opravné usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým se zásadně změnilo odůvodnění předmětného rozsudku tak, že již odpovídalo jeho výrokům, došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebyly dodrženy požadavky na transparentnost a předvídatelnost soudního řízení a požadavek na řádné, přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí. Na uvedeném nic nemění ani důvody, které k postupu Nejvyššího správního soudu vedly, i když byly důsledkem situace, kterou nelze vyloučit.
I kdyby mělo mít, s ohledem na vyjádření Nejvyššího správního soudu, zrušení napadených rozhodnutí ze shora uvedených důvodů pouze formální dopad pro další rozhodování Nejvyššího správního soudu v projednávané věci, nemohl se Ústavní soud vyjádřit k rozhodnutím samotným, jelikož stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí žádnou další argumentaci, než pro kterou jsou napadená rozhodnutí rušena.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 9 As 95/2012-77 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 9 As 95/2012-91 zrušil.