ECLI:CZ:US:2014:2.US.2688.14.1
sp. zn. II. ÚS 2688/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ljulina Christova, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem AK se sídlem Na Zámecké 7, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2014 č. j. 30 Co 583/2013-437, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. srpna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2014 č. j. 30 Co 583/2013-437 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. srpna 2013 č. j. 18 C 164/2008-381 tak, že žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 49.953,- Kč s příslušenstvím. Dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 81.214,- Kč a náklady odvolacího řízení v částce 19.434,- Kč. Konečně byla žalovanému uložena povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 8.417,-Kč.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že "z opatrnosti, řídíc se poučením Krajského soudu v Praze", podal proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2014 č. j. 30 Co 583/2013-437 dovolání, přestože podle jeho názoru toto dovolání je zřejmě podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nepřípustné.
Podmínkou, která podle shora citovaných ustanovení zákona o Ústavním soudu musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až ukončení řízení o posledním procesním prostředku pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 554; shodně rovněž např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 399/01, II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000, dostupné na http://nalus.usoud.cz/).
Jak bylo výše uvedeno, v souzené věci stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2014 č. j. 30 Co 583/2013-437 dovolání, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto. Před obecnými soudy tedy probíhá řízení a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity ovládajícím řízení o ústavní stížnosti, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, když neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
JUDr. Radovan Suchánek, v. r.
soudce zpravodaj