ECLI:CZ:US:2014:2.US.2711.14.1
sp. zn. II. ÚS 2711/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti R. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou AK se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 58/16, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 2013 č. j. 2 T 157/2012-480, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. srpna 2013 č. j. 4 To 406/2013-506, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2014 č. j. 6 Tdo 164/2014-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení, v němž byl uznán vinným zločinem vydírání dle ustanovení §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem podplácení dle ustanovení §332 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Dle tvrzení stěžovatele byla postupem uvedených soudů porušena základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, a to zejména garantované v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl obecným soudům nesprávné právní posouzení skutku, neboť je přesvědčen, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty zločinu vydírání dle ustanovení §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinu podplácení dle ustanovení §332 odst. 1 tr. zákoníku. Všechny důkazy, které ve věci byly opatřeny, hodnotily soudy v neprospěch odsouzeného v rozporu se zásadou presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Připustil, že ve věci proběhlo poměrně rozsáhlé dokazování, ale jednání, pro které byl odsouzen, mu nebylo prokázáno ve smyslu základních zásad trestního řízení vyjmenovaných v ustanovení §2 tr. řádu a v ustanovení §89 tr. řádu. Je přesvědčen o tom, že odůvodnění rozhodnutí obou soudů, jak okresního, tak i krajského soudu, nesplňuje požadavky ustanovení §125 tr. řádu. V rámci zachování práva na spravedlivý proces, vylučujícího libovůli v rozhodování, je povinností soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí, to však napadená rozhodnutí nesplňují.
4. Stěžovatel zpochybnil skutková zjištění okresního soudu a kritizoval způsob, jakým se s nimi v odůvodnění rozhodnutí vypořádal, a tvrdil, že ani řádně nevyložil, proč neuvěřil jeho verzi. Stěžovatel byl uznán vinným a odsouzen na základě výpovědi jediného svědka - policisty (Radomil Metelka), který tvrdil, že stěžovatel chtěl svědka odradit předloženým dopisem, aby nevystupoval v trestním řízení proti Václavu Vališovi (dopis svědek nezajistil, přestože věděl, že se bude obracet na Inspekci MV). V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl jakýkoliv bližší vztah k Václavu Vališovi či Miroslavu Dvořákovi, které znal povrchně a zběžně. Vytkl okresnímu soudu, že bez řádného odůvodnění ponechal tvrzení, že stěžovatel mohl svědka kontaktovat z pracovních důvodů. Nezabýval se věrohodností svědka i s ohledem na jeho vystupování a procesní postavení v trestní věci Václava Vališe, rovněž se blíže nevypořádal s tím, že tento svědek porušil v trestní věci Václava Vališe služební předpisy. Podle přesvědčení stěžovatele z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by se stěžovatel jakkoliv angažoval v jednání o zaplacení finanční částky za to, že nebude svědek vypovídat ve věci Václava Vališe.
5. Odvolací soud označil provedené dokazování za úplné a úvahy soudu I. stupně za zcela relevantní, proto odvolání podle §256 tr. řádu zamítl. Stěžovatel poukázal na to, že odvolací soud spekulativně doplnil ničím nepodložené úvahy o nátlaku stěžovatele na svědka, který v sobě obsahoval pozitivní motivační složku, a to nabídku úplaty a výhody, ale i motivační složku negativní, to je hrozba zahájením trestního stíhání a z toho plynoucí důsledky.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nedal stěžovateli za pravdu v tvrzení, že právní posouzení jednání zločinu vydírání dle ustanovení §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinu podplácení dle ustanovení §332 odst. 1 tr. zákoníku neodpovídá skutkovým zjištěním soudu.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. V oblasti dokazování hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy neuvádějí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
10. Soud prvního stupně založil svá skutková zjištění na důkazech podrobně popsaných a vyhodnocených v odůvodnění svého rozsudku a na jejich základě dospěl ke skutkovým zjištěním, ze kterých vyvodil přiměřené právní závěry. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasil a polemizoval s hodnotícími úvahami obecných soudů, však nepředstavuje porušení pravidel spravedlivého procesu. Soud prvního stupně měl možnost slyšet nejenom stěžovatele, svědka ale i řadu dalších osob, učinit si ve věci úsudek z jejich nejenom verbálního, ale i neverbálního chování a celkového vystupování. Takový postup Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a stejně postupoval i v projednávané věci.
11. Dovolací soud dospěl k závěru, že nelze dát stěžovateli za pravdu v jeho tvrzení, že právní posouzení jeho jednání jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinu podplácení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku neodpovídá skutkovým zjištěním soudů, resp. dle jeho vyjádření "nesouladí" s obsahem tvrzené korespondence. Shledal-li soud prvního stupně, že obviněný jednak jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal nebo opomenul a takový čin spáchal na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti, jednak jinému v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu nabídl úplatek, pak popis skutku, jímž obviněného uznal vinným, takovou subsumpci umožňuje. Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítne, "jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné". Jelikož v posuzované věci jako zjevně neopodstatněné vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm výše uvedeným usnesením.
12. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti, skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku vyplývá přiměřený popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož vina byla prokázána na základě označených důkazů řádně provedených, hodnocených a interpretovaných soudem tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů soud následně vyvodil. Z rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, jak se soud vyrovnal s uplatněnými odvolacími námitkami a jak rozhodl o konečné výměře trestu. Postup soudu nevykazuje rysy svévole a ani jiným způsobem neposkytuje prostor pro zásah Ústavního soudu. Stejný závěr Ústavní soud činí i vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož přezkum byl zaměřen na posouzení otázky, zda popsaným jednáním došlo k naplněním všech znaků skutkové podstaty zločinu vydírání a přečinu podplácení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na řadu námitek stěžovatelem opakovaně vznášených i v ústavní stížnosti, které vyústily v závěr o řádném objasnění skutku s odpovídající právní kvalifikací, včetně trestu uloženého podle zákonných kritérií. Ústavní soud dále v podrobnostech odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu.
13. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu