ECLI:CZ:US:2014:2.US.2740.13.1
sp. zn. II. ÚS 2740/13
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Pavlíka, zastoupeného Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem Divadelní 3/a, Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 2943/2012-460, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2012, č. j. 56 Co 294/2011-439, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 3. 2011, č. j. 16 C 162/2005-397, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 3. 2011, č. j. 16 C 162/2005-397, byl stěžovatel (žalovaný) zavázán uhradit žalobci Městu Karlovy Vary částku 583 200,- Kč s úrokem z prodlení. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, č. j. 56 Co 294/2011-439, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze, pokud jde o samotné příslušenství. Ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 2943/2012-460, podané dovolání odmítl.
Podstatou sporu byla žaloba Města Karlovy Vary o vrácení částky 583 200,- Kč jakožto zálohy, kterou Město Karlovy Vary složilo žalovanému (stěžovateli) na základě uzavřené smlouvy o dílo na provedení stavebních a montážních prací na výměníkové stanici, když následně se účastníci dohodli na zrušení uvedené smlouvy, a tudíž měla být záloha vrácena.
Je třeba uvést, že jde o dlouhodobý spor, když rozhodnutím, které stěžovatel napadá ústavní stížností, předcházelo řízení, v němž soudy rozhodující o opravném prostředku (ať již odvolací nebo dovolací soud) opakovaně rušily rozsudky a věc vracely soudu nižšího stupně k dalšímu řízení. Bylo tak zejména z důvodu, že Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, podle kterého uzavření smlouvy o dílo je majetkoprávním úkonem, kterému musí předcházet rozhodnutí obecní rady podle §45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. Současně Nejvyšší soud dovodil, že pakliže při procesu schvalování smlouvy absentuje rozhodnutí obecní rady, je smlouva o dílo absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Následně po proběhnutém dalším řízení byla věc Nejvyšším soudem opět vrácena k dalšímu řízení s odvoláním na nesprávné právní posouzení věci, kterého se měl dopustit odvolací soud tím, že dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. V navazujícím řízení tentokrát odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení z toho důvodu, že v řízení nebyla vyřešena otázka uplatněného nároku žalovaného (stěžovatele) z titulu náhrady škody.
Tolik tedy, pokud jde o řízení, která předcházela ústavní stížností napadeným rozhodnutím.
V ústavní stížností napadeném rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 3. 2011, č. j. 16 C 162/2005-397, dospěl soud k závěru, při respektování právního názoru Nejvyššího soudu (viz shora), že uzavřená smlouva o dílo je absolutně neplatná a dovodil, že nárok žalobce na vrácení plnění, které v souvislosti se smlouvou poskytl, je dán. Navrhl-li stěžovatel (žalovaný) započtení pohledávky, soud po provedeném dokazování dovodil neexistenci takové pohledávky, proto ani žalovanému nemohla vzniknout žádná škoda.
Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, č. j. 56 Co 294/2011-439, ve věci samé dospěl ke stejným právním závěrům jako soud prvního stupně. Změnil pouze výši příslušenství přisouzené pohledávky. Ztotožnil se jak s právními závěry soudu prvního stupně ohledně neplatnosti předmětné smlouvy, tak se závěry, že žalovaný (stěžovatel) neprokázal vznik a existenci nároku na náhradu škody, který v průběhu řízení namítl formou započtení vůči nároku žalobce. Otázku náhrady škod odvolací soud podrobně zdůvodnil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 2943/2012-460, odmítl dovolání stěžovatele (žalovaného). K uplatněné námitce žalovaného, týkající se přehodnocení závěrů o absolutní neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu absence rozhodnutí obecní rady, s ohledem na časový odstup od rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž tento právní názor zaujal, dovolací soud poukázal na mnoho dalších nedávných rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale též i na nález Ústavního soudu, kde je tato problematika konstantně řešena, a tudíž neshledal důvod k judikaturnímu posunu. Dovolací soud se vyjádřil též k námitce, že žalovaný byl v dobré víře při přijetí zálohy a též námitce, že v průběhu řízení byl prokázán vznik a existence nároku na náhradu škody, kterou se však dovolací soud nemohl zabývat, neboť jde o skutková zjištění odvolacího soudu.
Proti shora uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost.
II.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů o tom, že uzavřená smlouva o dílo je absolutně neplatná. Konkrétně namítá, že dovolací soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o dílo na základě judikatury, která se na tento případ nemůže vztahovat. Domnívá se, že na další úkony, které Město Karlovy Vary po uzavření smlouvy o dílo činilo (zejména odeslání zálohy), by mohlo být posuzováno jako na konkludentní schválení smlouvy o dílo.
Dále namítá, že je nelogické, aby nesl odpovědnost za chybný postup Města Karlovy Vary, když smlouva o dílo byla uzavírána obvyklým způsobem, který město v té době užívalo pro uzavírání obdobných smluv. Stěžovatel nemohl pochybovat, že by smlouva nebyla uzavřena platně. Soudy měly přihlížet i k tomu, že zavinění pro neplatnost právního úkonu leží na straně města či obce.
Rovněž je toho názoru, že nárok na náhradu škody uplatnil po právu a byly splněny veškeré zákonné předpoklady pro to, aby náhrada škody byla přiznána. Zpochybňuje tak skutková zjištění ohledně vzniku a existence nároku na náhradu škody. Domnívá se, že unesl důkazní břemeno, že konkrétní práce ve vztahu ke smlouvě o dílo provedl, jejich provedením a neuhrazením mu vznikla škoda, která má příčinnou souvislost s neplatným právním úkonem, jehož neplatnost zavinilo Město Karlovy Vary.
III.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud tedy přezkoumal ústavní stížnost a napadená rozhodnutí a s ohledem na skutečnost, že je oprávněn přezkoumávat toliko ústavnost, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Obecné soudy své právní názory dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, právní závěry mají oporu ve skutkovém stavu a nelze jim ze strany Ústavního soudu nic vytknout.
Stěžovatelovy námitky jsou pouhou polemikou se závěry obecných soudů, používá argumentaci, s níž se obecné soudy již vypořádaly. V předmětné věci se jedná o výklad běžného práva, které nemá ústavněprávní rovinu. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele a je toho názoru, že obecné soudy vyvodily správné skutkové závěry.
K jednotlivým námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující:
Pokud stěžovatel namítá, že absolutní neplatnost soud dovolací dovodil na základě judikatury, která se na daný případ nemůže vztahovat, tak tuto námitku Ústavní soud nesdílí. Působnost obecního zastupitelstva upravoval dnes již zrušený zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, zejména v ustanovení §36 a 36a, působnost rady obce pak určoval §45. Přitom v §45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, byla obsažena generální (zbytková) klauzule, podle které obecní rada zabezpečuje řešení ostatních otázek spadajících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu. Je pravdou, že v tomto zákoně nebylo přítomno obdobné pregnantní ustanovení, jakým je dnešní ustanovení §41 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, které výslovně stanoví, že právní jednání, která vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jsou bez tohoto schválení neplatná. Z předchozí judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že tato zásada byla přítomna i v právní úpravě dřívější. "Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Jakkoli tedy obecné právní vědomí přisuzuje starostovi obce rozsáhlá oprávnění, opak byl a je skutečností. Starosta obce tedy nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady obce" [nález sp. zn. IV. ÚS 576/2000, ze dne 12. 4. 2001 (N 61/22 SbNU 49)].
Zákon v tomto směru jednoznačně stanoví pravomoci starosty, zastupitelstva i obecní rady. To, že dovolací soud odkazuje na celou řadu rozhodnutí, v nichž bylo jednoznačně určeno, že právní úkony starosty obce, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, jsou bez takového schválení absolutně neplatné, svědčí o konstantnosti rozhodování v těchto věcech a není důvod se od takové praxe soudní praxe odchýlit. Neobstojí zde ani námitka stěžovatele, že dalším jednáním ze strany Města Karlovy Vary, směřujícímu k plnění předmětné smlouvy o dílo, došlo vlastně ke konkludentnímu schválení smlouvy o dílo. Absolutní neplatnost předmětné smlouvy o dílo způsobuje rovněž neplatnost všech následných úkonů, které byly v souvislosti s realizací předmětu smlouvy o dílo započaty.
Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele o tom, že nese odpovědnost za chybný postup Města Karlovy Vary, když soudy měly přihlédnout k tomu, že zavinění pro neplatnost právního úkonu leží na straně města. Obecné soudy konstatovaly, že nelze mít pochybnosti, že neplatnost předmětné smlouvy o dílo ve smyslu §268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), zavinil žalobce (Město Karlovy Vary). Strana, která se cítí být v důsledku takového postupu poškozena, má však právo na náhradu škody podle §373 a násl. obchodního zákoníku - poškozený však musí prokázat, že došlo k porušení povinnosti podle §268 obchodního zákoníku, samotný vznik škody a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti. V podrobnostech lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 6 rozsudku, s nímž se Ústavní soud plně ztotožňuje. S tím souvisí i stěžovatelova další námitka, když má za to, že byly splněny zákonné předpoklady, aby náhrada škody byla přiznána, kterou je třeba odmítnout.
Obecné soudy přehledně a srozumitelně vyložily, zda a do jaké míry byly naplněny jednotlivé předpoklady vzniku nároku na náhradu škody. Porušení povinnosti podle §268 obchodního zákoníku bylo prokázáno. Existenci škody a příčinné souvislosti mezi její existencí a porušením povinnosti se však stěžovateli (žalovanému) prokázat nepodařilo. Opět lze odkázat v podrobnostech na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který z hlediska ústavnosti nepochybně obstojí.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení těchto závěrů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečným způsobem rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu