ECLI:CZ:US:2014:2.US.2740.14.1
sp. zn. II. ÚS 2740/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. L., t. č. Věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Javornického 138, Vysoké Mýto, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2013, č. j. 1 T 12/2012-887, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, č. j. 10 To 84/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, č. j. 3 Tdo 353/2014-29, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou dne 15. 8. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení tří v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem stěžovatele shledal vinným trestným činem šíření pornografie dle ustanovení §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle ustanovení §217 odst. 1 písm. a) trestního zákona, trestného činu pohlavního zneužívání podle ustanovení §242 odst. 1 trestního zákona, trestného činu znásilnění podle ustanovení §241 odst. 1, 3 písm. a), b) trestního zákona, zvlášť závažného zločinu znásilnění podle ustanovení §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník), a za to byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 8 roků. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání napadeným rozsudkem při nezměněném výroku o vině zrušil celý výrok o trestu a stěžovatele odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.
2. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzeném porušení práva stěžovatele na osobní svobodu, zaručeného v čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Namítá rovněž porušení principu presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
3. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a podrobně uvádí, v čem spatřuje pochybení soudů. Zejména upozorňuje na údajné nesrovnalosti mezi výpověďmi některých svědků, zpochybňuje věrohodnost poškozené a poukazuje na nepřipuštění důkazu novým znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, když odpovědi ustanovené znalkyně označil za neúplné a nelogické. Vrchní soud dokonce přiznal, že při zamítnutí návrhů na doplnění dokazování nebylo vyhověno všem "standardům", což však stěžovatel považuje za závažnou procesní vadu, neboť toto zamítnutí nebylo řádně odůvodněno a nastala tak situace, označovaná jako tzv. opomenuté důkazy. Pokud proto soudy neprovedly všechny navržené důkazy, měly přistoupit k aplikaci zásady in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch stěžovatele. Proti sobě totiž stály výpovědi stěžovatele a poškozené a zůstaly tak pochybnosti o tom, jak, kdy a zda vůbec se skutkový děj odehrál. Souhrnně se proto stěžovatel domnívá, že v jeho případě došlo ze strany obecných soudů ke zjevným excesům a nebyla mu poskytnuta náležitá ochrana.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a v tomto směru dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud rovněž připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadeného rozhodnutí.
7. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá existenci právě takových extrémních pochybení, která by kasaci napadených rozhodnutí měla odůvodňovat. Ústavní soud však žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal, přičemž dospěl k závěru, že všechny stěžovatelem uplatněné námitky jsou pouhým opakováním jeho argumentace z řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti, přičemž zejména odvolací soud se s těmito námitkami dostatečně vypořádal. Ústavní soud nepovažuje za smysluplné tyto závěry na tomto místě opakovat. Lze tedy pouze odkázat na odůvodnění (především) napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, které se se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami zevrubně vypořádává. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat logické a srozumitelné skutkové závěry obecných soudů. V těch přitom žádný rozpor neshledal. Obecné soudy své závěry opřely o logický řetězec důkazů a skutečnost, že stěžovatel by provedené důkazy hodnotil jinak, není z hlediska ústavního práva rozhodující, tím méně to může představovat porušení práva na spravedlivý proces.
8. V nyní projednávané věci nemohl Ústavní soud rovněž přehlédnout, že Krajský soud v Hradci Králové vydal rozsudek napadený nyní projednávanou ústavní stížnosti poté, co jeho předchozí odsuzující rozsudek byl v odvolacím řízení Vrchním soudem v Praze zrušen s pokynem k doplnění dokazování, který respektoval, což následně potvrdil odvolací soud a také Nejvyšší soud v řízení o dovolání. Rovněž tato skutečnost svědčí o tom, že právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo zachováno, neboť obecné soudy se dostatečně vypořádaly s jeho námitkami a svoje rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Skutečnost, že jeho prvnímu odvolání bylo vyhověno, přesvědčivě prokazuje, že přezkum rozhodnutí nalézacího soudu nebyl pouze formální či jinak nedůsledný.
9. Ústavní soud se zabýval též otázkou, zda postupem a rozhodnutím soudů nedošlo k porušení zásady presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny). Ústavní soud již dříve judikoval, že pokud lze na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73), nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Zároveň však také uvedl, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Tak se také stalo v projednávané věci. Pokud stěžovatel poukazuje na nevěrohodnost poškozené, kterou dovozuje z některých rozporů v jejích výpovědích, je třeba uvést, že tyto rozpory sice konstatoval i krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 8), nicméně vyhodnotil je jako drobné, nepodstatné a vysvětlitelné dobou, která od prvotních jednání stěžovatele uplynula, četností útoků a mimořádným psychickým vypětím, daným i věkem poškozené. Její výslechy byly provázeny silnými nonverbálními projevy a v jednom případě došlo dokonce k jejímu kolapsu; přitom soudní znalkyně z oboru dětská psychologie vyloučila, že by její výpovědi byly hrané či vymyšlené. Toto hodnocení výslechu poškozené, navíc zasazené do kontextu ostatních (byť pouze nepřímých) důkazů, nehodlá Ústavní soud s ohledem na svoji shora popsanou funkci jakkoliv zpochybňovat či jinak relativizovat.
11. Krajský soud se dostatečně vypořádal i se vznesenou námitkou stěžovatele, že skutečným motivem jeho trestního stíhání bylo získání finančního prospěchu pro rodinu poškozené. Trestní řízení totiž nebylo iniciováno poškozenou, nýbrž spouštěcím prvkem byla její školní slohová práce, v níž vyjádřila strach z pedofilů, byť pouze v obecné rovině. Z dokazování nevyplynulo, že by poškozená na trestním řízení mohla mít jakýkoliv zájem, nýbrž právě naopak, že se snažila zabránit, aby tato její školní práce vůbec vedla k nějakému šetření. Poškozená trestním řízením nezískala vůbec nic a naopak jí přineslo samá negativa. Svědectví poškozené bylo podpořeno výpověďmi dvou jejích sester a dvou kamarádek a některých dalších svědků (např. třídní učitel), kteří hovořili o změnách v chování poškozené. Argumentace obhajoby, že se předmětného protiprávního jednání dopustil někdo jiný, byly vyvráceny výslechem soudní znalkyně. Pokud proto za této situace dospěl krajský soud k závěru, že provedené důkazy tvoří ucelený řetězec, jsou vzájemně konzistentní a potvrzují pravdivost výpovědí poškozené, nemá Ústavní soud žádný rozumný důvod, aby tento závěr z ústavněprávního hlediska zpochybňoval.
12. Stěžovatel správně uvádí, že vrchní soud nalézacímu soudu vytkl, že "co do odůvodnění zamítnutí návrhů na doplnění dokazování soud prvého stupně opět nevyhověl plně všem standardům". Současně však konstatoval, že dokazování nyní (tzn. ve srovnání s předchozím rozsudkem krajského soudu, který byl v odvolacím řízení zrušen - viz výše) již bylo provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí; zejména byl proveden důkaz výpověďmi velmi širokého okruhu osob a pokud za této situace krajský soud shledal nadbytečným vyslýchat další svědky či obstarávat nový znalecký posudek k již znalecky řešeným otázkám, nelze tomu - z hlediska potřebného rozsahu dokazování - nic vytknout. K podobnému názoru dospěl v napadeném usnesení Nejvyšší soud, který uvedl, že nejde o důkazy opomenuté, leč nadbytečné, neboť počínání stěžovatele vůči poškozené logicky nemělo přímých svědků a zjištění skutkového stavu se opíralo především o objektivní odborné aspekty, umožňující komplexně posoudit její výpovědi. Tento závěr nemá z ústavně právního hlediska žádný rozumný důvod zpochybňovat ani Ústavní soud. Pouze proto podotýká, že spravedlnost každého soudního řízení hodnotí jako celek a nikoliv jen jeho některé izolované části. Rovněž v nyní projednávané věci proto posuzuje řízení před nalézacím, odvolacím a též dovolacím soudem v celkovém souhrnu a ke kasaci napadených rozhodnutí by mohl přistoupit toliko tehdy, pakliže by shledal, že toto řízení jako celek v konfrontaci s atributy spravedlivého procesu neobstojí. To se však v daném případě nestalo, když (zejména) v odůvodnění odvolacího soudu je dostatečně reagováno na námitky stěžovatele, uplatňované v ústavní stížnosti. Ani námitka ohledně tzv. opomenutých důkazů proto v dané věci není věcně opodstatněná.
13. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v postupu obecných soudů neshledal zásah do jeho základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu