ECLI:CZ:US:2014:2.US.277.14.1
sp. zn. II. ÚS 277/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., t. č. Věznice Ostrava-Heřmanice, zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem, se sídlem Dlážděná 12c, 641 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2013 č. j. 50 T 9/2012-152, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 2 To 97/2013, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2014, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 5. 2013, č. j. 50 T 9/2012-152 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byl podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci rozsudku krajského soudu ze dne 28. 2. 2002, č. j. 50 T 1/2000-1218, jímž byl, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 4 To 112/2002, odsouzen pro trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení vrchního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 2 To 97/2013 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu.
Obsahem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, kdy zejména upozorňuje na to, že v poškozenou vedeném občanskoprávním řízení vyšlo najevo, že smlouva s poškozenou, na základě které byly odebírány losy, které byly, respektive částka za ně, předmětem dané zpronevěry, se ve skutečnosti stala účinnou až později, než jak uzavřely soudy v řízení trestním, a tedy část odebraných losů pod ni nespadala, a další část losů nebyla dodána stěžovateli jako fyzické osobě, nýbrž dle údajů na dodacím listu společnosti A.M.P. s.r.o. Z toho dle stěžovatelova názoru plyne, že jím způsobená škoda byla ve skutečnosti nižší, což by mělo mít vliv přinejmenším na výrok o trestu.
Pokud obnova řízení povolena nebyla, stěžovatel to považuje za porušení svého ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu." Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu, nebo náhradě škody.
Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417]). Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409]).
Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, kdy nesouhlasí s tím, jakým způsobem obecné soudy hodnotily jím předkládaná tvrzení a důkazy, nicméně Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
V dané věci obecné soudy dospěly k přesvědčení, že i po uvážení stěžovatelovy argumentace není pochyb o tom, že stěžovatel podnikající buď jako fyzická osoba nebo jako jediný společník společnosti A.M.P. odebral předmětné losy v trestním řízení zjištěném rozsahu na základě smluv, které byly vyhodnoceny jako komisionářské, a neodvedl tržbu, poškozené tak, jak bylo jeho povinností na základě ústně či písemně uzavřených smluv, bez ohledu na jejich uzavření podle v té době neplatné právní úpravy. Ústavní soud žádný důvod, proč by tento jejich závěr nemohl obstát, neshledává.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu