ECLI:CZ:US:2014:2.US.2784.13.1
sp. zn. II. ÚS 2784/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Silvie Ježkové, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2013 č. j. 2115 EC 77/2012 - 97, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a v souvislosti s tím také zrušení ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.") a ustanovení §2 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o vodovodech a kanalizacích"). Přestože ústavní stížnost neobsahuje zřetelně určený petit, je z jejího obsahu - ve smyslu §34 odst. 1 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - Ústavnímu soudu zřejmé, čeho se stěžovatelka domáhá. Ústavní soud z obsahu stížnosti dále dovodil, že stěžovatelka navrhuje zrušení ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř., a nikoli ustanovení §201 odst. 2 o.s.ř., jak je opakovaně uvedeno v ústavní stížnosti. Ústavní soud opět z obsahu ústavní stížnosti zjistil, že se jedná o chybu v psaní a stěžovatelka obsahem podání zřetelně namítá protiústavnost ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. Tento závěr učinil Ústavní soud i proto, že §201 odst. 2 v o.s.ř. obsažen není a veškerá argumentace je vedena proti ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř.
Návrh na zrušení rozsudku městského soudu opírá stěžovatelka o jeho rozpor s jejím právem vlastnit majetek, které je garantováno čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právem na soudní ochranu, které je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny. Návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. opírá stěžovatelka o ústavní diskonformitu uvedeného ustanovení s čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny. Návrh na zrušení ustanovení §2 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích opírá stěžovatelka o jeho rozpor s čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a přiloženého rozsudku městského soudu zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem zavázána zaplatit žalobci, dodavateli pitné vody, částku 7.385,- Kč s příslušenstvím a uhradit náklady řízení. Vzhledem k ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. není proti rozsudku přípustný opravný prostředek, neboť předmětem plnění je částka nepřesahující 10.000,- Kč. Městský soud posuzoval tvrzený nárok žalobce podle ustanovení §2 odst. 5, §10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) a §16 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná (stěžovatelka) vlastní nemovitost (dům č. p. 669, k. ú. Luhačovice), pro kterou byla zajišťována dodávka vody. Současně stěžovatelka neměla v době dodávky vody uzavřenu písemnou smlouvu s žalobcem o dodávce, přestože voda byla pro její dům dodávána. Dále městský soud v řízení zjistil, že žalobce uzavřel smlouvu s vlastníkem sousední nemovitosti. Vzhledem k tomu, že však voda byla dodávána do domu stěžovatelky, je smlouva uzavřená s vlastníkem sousední nemovitosti absolutně neplatná, neboť odběratelem vody je dle §2 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích stěžovatelka. Z těchto skutečností vyvodil městský soud právní závěr, že odběr a vypouštění vod bez platné smlouvy představuje neoprávněný odběr (viz §10 odst. 1 písm. b) zákona o vodovodech a kanalizacích, který definuje pojem neoprávněný odběr). To znamená, že plnění, kterého se žalované jako odběrateli dostalo, je bezdůvodným obohacením dle §451odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), které je stěžovatelka povinna vydat.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že zákon o vodovodech a kanalizacích je veřejnoprávní normou, která nezakládá občanskoprávní vztahy mezi subjekty občanského práva. Ustanovení zákona včleněná do §5 (Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení se týká evidence vodovodů a kanalizací a s obsahem stížnosti nesouvisí) jsou definiční povahy. Dle jejího názoru tedy nejde o ustanovení, která by zakládala práva a povinnosti, ať už provozovatele vodovodu, anebo odběratele vody. Dále se stěžovatelka domnívá, že občanskoprávní povinnost platit za dodávanou vodu nemůže být založena ustanovením zákona o vodovodech a kanalizacích, které definuje pojem odběratel. Stěžovatelka dále uvádí, že závěr městského soudu o tom, že se jednalo o neoprávněný odběr vody, tj. odběr bez uzavřené písemné smlouvy o dodávce vody, není správný, neboť šlo o měřený odběr. Ke každému měřenému odběru dle jejího mínění náleží písemná smlouva o odběru vody, ve které je odběratel jednoznačně určen. O neoprávněný odběr se může jednat pouze v tom případě, že žádná smlouva nebyla uzavřena a voda je ze sítě odebírána mimo měřidlo. Stěžovatelka svou argumentaci v tomto směru uzavírá, že povinnost platit za dodávky vody vyplývá pro odběratele z uzavřené smlouvy o dodávkách vody anebo při neoprávněném odběru vyplývá z tohoto odběru. Stěžovatelka dále popírá, že by odebírala vodu, jak uvádí dodavatel pitné vody. Své popření odůvodňuje tím, že vodovodní přípojka je vyústěna ve vodoměrné šachtici nacházející se na sousedním pozemku, který není v jejím vlastnictví, a nikoliv v domě č. p. 669, k. ú. Luhačovice.
Jako důvod pro zrušení ustanovení §2 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích stěžovatelka uvádí jeho protiústavnost spočívající v tom, že umožňuje vznik povinnosti jednoho subjektu vůči subjektu jinému, aniž by se povinný subjekt k něčemu zavázal a aniž by od oprávněného subjektu anebo na jeho úkor přijal jakékoliv plnění. Důvodem pro zrušení §202 odst. 2 o.s.ř. je neodůvodněná diskriminace. Částka 10.000, - Kč není pro stěžovatelku zanedbatelná a takto stanovený limit diskriminuje značnou část účastníků, kterým odnímá právo na přezkumnou instanci, aniž by to bylo náležitě opodstatněno.
Ústavní soud došel na základě předložených skutečností k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je legitimován přezkoumat ústavní stížností napadaná rozhodnutí obecných soudů pouze z hlediska působnosti, kterou Ústava České republiky limituje jeho pravomoc, tj. výhradně z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy ústavnosti. V předkládaném případě však Ústavní soud konstatuje, že závěry městského soudu jsou plně v souladu s mezemi, které zákon o Ústavním soudu pro ústavní přezkum určil. Městský soud řádně odůvodnil, jak dospěl ke svému rozhodnutí a také v hodnocení provedených důkazů postupuje tak, že mu nelze cokoli vytknout. Městský soud se také řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které se dotýkají odběru vody, umístění měrné šachtice a vzniku povinnosti vydat bezdůvodné obohacení plynoucí z neoprávněného odběru. Lze pouze doplnit, že tyto skutečnosti stěžovatelka opětovně uplatňuje ve své ústavní stížnosti. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, a tedy ani k namítanému protiústavnímu zásahu do práva vlastnit majetek. Veškerá argumentace stěžovatelky je vyjádřením nesouhlasu se závěry městského soudu, aniž by tento nesouhlas měl dostatečnou oporu v zákoně či v ústavním pořádku.
Výše uvedené závěry o ústavní konformitě napadeného soudního rozhodnutí lze vztáhnout i na ústavní přezkum namítané protiústavnosti částí zákonů. I zde je primárním důvodem návrhu nesouhlas stěžovatelky s jejich aplikací na její kauzu. Stěžovatelka namítá, že §202 odst. 2 o. s. ř. představuje vzhledem k výši částky bariéru, která nemajetným brání domoci se práva u nezávislého soudu, neboť jim odebírá možnost druhoinstančního přezkumu. Ústavní soud se k ústavnosti tohoto ustanovení vyjádřil [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 103/65 SbNU 423)] a doposud neshledal důvod pro jeho rušení. Tato ústavní stížnost také nesplňuje kritéria předvídaná v nálezu sp. zn. IV. ÚS 498/12 ze dne 11. 4. 2012 (N 77/65 SbNU 73). K tomu lze pouze připojit, že stěžovatelkou namítaná diskriminace nemajetných může být pouze jedním z posuzovaných měřítek. Kritérium vyloučení dvoustupňového soudního řízení v civilních věcech v tzv. bagatelních případech není dáno majetkem účastníka řízení, ale hodnotou sporu.
Ústavní soud rovněž konstatuje nesprávnost názoru stěžovatelky o protiústavnosti ustanovení §2 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích. Napadené ustanovení je svou povahou definiční normou, která nezakládá jinou povinnost, než spojovat konkrétní pojem s konkrétním obsahem. Nejedná se tedy o klasickou právní normu, ale o normu mající spíše formální význam, která se dotýká interpretace daného právního předpisu. Přes tuto svou povahu sice může být i definiční právní norma předmětem ústavního přezkumu, to však pro tento případ neplatí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud také neaplikoval ustanovení §78 odst. 1 zákona, o přerušení řízení, a návrh stěžovatelky na zrušení §202 odst. 2 o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb., a §2 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích, v původním znění, tj. ve znění účinném do změny provedené zákonem č. 275/2013 Sb., tedy do 31. 12. 2013, nepostoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02 ze dne 30. 9. 2002, usnesení sp. zn. IV. ÚS 453/2000 ze dne 8. 1. 2001 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 U 22/22 SbNU 387 - všechna dostupná v internetové databází NALUS).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Změna ve složení II. senátu Ústavního soudu oproti sdělení ze dne 12. 9. 2013 plyne z nového složení tohoto senátu dle Rozvrhu práce Ústavního soudu od 22. 1. 2014 (Org. 8/14) a rozhodnutí Pléna Ústavního soudu o změně rozhodnutí o ustavení senátů ze dne 21. 1. 2014 (Org. 3/14).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu