ECLI:CZ:US:2014:2.US.2791.14.1
sp. zn. II. ÚS 2791/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudeleho, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 2014, č. j. 15 C 291/2012-84, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, č. j. 35 Co 158/2014-106, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Dne 19. 8. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která brojí proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů. Stěžovatel má totiž za to, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel současně požádal o přiznání nákladů řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 a Městským soudem v Praze.
2. Podání ústavní stížnosti předcházelo řízení, v němž se stěžovatel domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení u Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 6 A 288/2011. V tomto řízení byla projednávána žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, konkrétně Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jako odvolacího správního orgánu, rozhodujícího o nostrifikaci zahraniční vysokoškolské kvalifikace. Stěžovatelova žaloba o náhradu škody byla podána podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
3. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 3. 2013, č. j. 15 C 291/2012-42, nicméně k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2013, č. j. 35 Co 306/2013-64, tento rozsudek zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud obvodnímu soudu vytkl, že se nevypořádal s některými tvrzeními stěžovatele, a to zejména s ohledem na závěry obsažené ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Obvodní soud řízení zatížil též vadou, když nerozhodl o změně žaloby a nejednal o příslušenství žalované pohledávky. V návaznosti na to obvodní soud v záhlaví citovaným rozsudkem žalobu na zaplacení částky 25.775 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Městský soud v Praze následně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností prvostupňový rozsudek potvrdil s tím, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která se argumentačně do značné míry překrývá s obsahem původní žaloby i odvolání, zejména namítá, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho argumentací, když zveličovaly okrajové skutečnosti, zatímco samotné průtahy v řízení bagatelizovaly. Obvodní soud pro Prahu 2 nadto nevysvětlil, proč při posuzování celkové délky řízení považoval za konec řízení již 20. 7. 2012 (žalobu proti nečinnosti stěžovatel podal 5. 9. 2011), a nikoliv až nabytí právní moci posledního rozhodnutí vydaného v řízení o žalobě proti nečinnosti, což se stalo dne 15. 8. 2012. Žádný ze soudů se také nepokusil vypořádat s námitkou, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla stěžovateli doručena až takřka po jednom měsíci od podání žaloby. V mnohem kratší době prý mohl obvodní soud rovněž vyzvat žalovaného k vyjádření k žalobě. To však soud neučinil, když stanovil žalovanému nepřiměřeně dlouhou dvouměsíční lhůtu; podle stěžovatele by povaze věci odpovídala jednoměsíční lhůta. Konečně stěžovatel upozorňuje, že mu soud dvakrát zasílal výzvu k souhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně zcela souhlasí se závěrem obecných soudů, že průběh řízení (trvající celkem 11 měsíců a 10 dnů) byl částečně ovlivněn i tím, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek již při podání žaloby na ochranu proti nečinnosti, jakkoliv samozřejmě poplatková povinnost navrhovatele stíhá již k okamžiku podání žaloby a nikoliv - jak stěžovatel uvedl v žalobě - až k výzvě soudu. Aniž by se Ústavní soud v této souvislosti explicitně vyjadřoval k otázce, zda stěžovatel přispěl k délce řízení, respektive jím tvrzeným průtahům v řízení, tato okolnost měla na průběh řízení vliv minimálně v tom směru, že soud musel vyčkat, zda stěžovatel soudní poplatek řádně uhradí či nikoliv a teprve poté mohl činit potřebné úkony. Nelze proto v postupu soudu, který žalobu zaslal k vyjádření až po zaplacení příslušného poplatku, spatřovat jakékoliv pochybení.
8. Současně je značně mimo realitu názor stěžovatele, že posouzení projednatelnosti žaloby a na to navazující zpracování výzvy k zaplacení soudního poplatku "nemůže trvat déle, než půl hodiny". Je totiž zcela zřejmé, že soud (tedy soudce a administrativní aparát), který vyřizuje příslušnou agendu, musí svůj čas přiměřeně rozdělit mezi všechny jím vyřizované případy. Takto nahlíženo nelze jako průtah v řízení vnímat situaci, kdy byl stěžovatel k zaplacení soudního poplatku vyzván necelý jeden měsíc od podání žaloby, a tento postup podle názoru Ústavního soudu bez dalšího ani neodporuje požadavku na přednostní projednání věci (tzn. předřazení daného typu žalobního žádání před jiné) ve smyslu ustanovení §56 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s"). Navíc, toto ustanovení ve stěžovatelem citovaném znění nabylo účinnosti až dne 1. 1. 2012, takže ke dni zahájení řízení o žalobě stěžovatele (5. 9. 2011) jím odkazované znění ještě neplatilo.
9. Namítá-li stěžovatel dále v ústavní stížnosti, že lhůta dvou měsíců stanovená soudem žalovanému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy jako časový prostor pro vyjádření se k žalobě byla nepřiměřená, a to zejména s ohledem na ustanovení §74 odst. 1 s. ř. s., podle něhož se žalovanému uloží, aby nejdéle ve lhůtě jednoho měsíce předložil správní spisy a své vyjádření k žalobě, pak ani v tomto ohledu stěžovatelova argumentace nedosahuje ústavněprávní roviny. Citované ustanovení je totiž nutno vnímat ve znění jeho novely provedené zákonem č. 303/2001 Sb. Do 31. 12. 2011 byla totiž tato lhůta stanovena jako dvouměsíční. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 303/2011 Sb. [srov. sněmovní tisk číslo 319/0, IV. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (2010 - 2013) - Důvodová zpráva - II. Zvláštní část, K čl. I., k bodu 39] dvouměsíční lhůta nerespektovala řízení, v nichž je předložení spisu ve dvouměsíční lhůtě nepřiměřeně dlouhé, a to s ohledem na povinnost soudu rozhodovat v některých typech řízení podle zvláštních právních předpisů v řádu dnů. Z toho lze podle Ústavního soudu dovodit, že stanovil-li v právě projednávané věci soud lhůtu pro vyjádření žalovaného jako dvouměsíční, pak sice nesporně pochybil, nicméně - nahlíženo z materiálního hlediska - řízení lze stále považovat jako celek za spravedlivé [srov. například nález ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13 (všechna rozhodnutí jsou dostupná http://nalus.usoud.cz)]. V tomto případě se totiž - což stěžovatel ani netvrdí - o řízení podle zvláštního právního předpisu nejedná.
10. Ústavní soud ostatně nemá ani za to, že by prodleva jednoho měsíce byla ve stěžovatelově věci jakkoliv určující, stejně jako okolnost, že soud stěžovateli zaslal nesprávně výzvu, tedy dvakrát jej žádal o souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Rozhodl-li se totiž stěžovatel podat žalobu na ochranu proti nečinnosti, mohl si být vědom (i jako student právnické fakulty) toho, že takové řízení nemůže zpravidla trvat 30 dnů, jak požadoval v žalobě. Je tomu tak také proto, že ve správním soudnictví je upraveno více typů řízení vyžadujících velmi rychlé vyřešení věcí předložených soudu, kdy dokonce zákon výslovně stanoví nikoliv jen přednostní režim rozhodování, jako je tomu u tzv. zásahových žalob (§56 odst. 3 s. ř. s.), nýbrž dokonce přesné zákonné lhůty [viz např. rozhodování ve volebních věcech (§88 odst. 3, §89 odst. 5, §90 odst. 3 s. ř. s.) anebo ve věcech místního nebo krajského referenda (§91a odst. 3, §91b odst. 3 s. ř. s.)].
11. Ústavní soud sice v daném kontextu rozumí názoru stěžovatele, že rozhodnutí týkající se uznání jeho vzdělání má pro něj velký význam, nicméně stěžovatel ani v ústavní stížnosti - kde se otázkou významu předmětného správního řízení o uznání vysokoškolského vzdělání zabývá jen potud, že se soudy tomuto kritériu v řízení o náhradě škody nedostatečně věnovaly - nevysvětluje, proč vlastně mohl důvodně očekávat, že mu jeho vzdělání a kvalifikace bude Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy uznána a že tedy onu újmu, kterou stěžovatel ve svém důsledku spatřuje v tom, že musel začít studovat stejný obor na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v prezenční formě znovu, lze shledávat právě a jen v nečinnosti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, respektive ve stěžovatelem tvrzených průtazích před správními soudy.
12. Ze všech shora popsaných důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť shledal, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně, přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly s argumentací stěžovatele, v jejich postupu neshledal žádný ústavněprávní deficit a shledal, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti není ve skutečnosti ničím jiným než vyjádřením nespokojenosti a nesouhlasu s výsledkem tohoto řízení, což však pochopitelně ústavní ochrany nepožívá.
13. Za těchto okolností - vzhledem k výsledku řízení - musel být odmítnut rovněž návrh stěžovatelů na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť tyto by bylo možno přiznat jen podle výsledků řízení, tedy úspěšnému účastníkovi řízení, což však stěžovatel není.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu