ECLI:CZ:US:2014:2.US.2810.13.1
sp. zn. II. ÚS 2810/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Podlešáka, zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 30 C 250/2006-484 ze dne 30. 4. 2010, ve znění opravného usnesení č. j. 30 C 250/2006-510 ze dne 25. 8. 2010, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 448/2010-550 ze dne 4. 5. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3082/2011-569 ze dne 20. 6. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho práv, garantovaných v čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu přiloženého listinného materiálu se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 30 C 250/2006-484 ze dne 30. 4. 2010, ve znění opravného usnesení č. j. 30 C 250/2006-510 ze dne 25. 8. 2010, bylo vypořádáno zaniklé společné jmění žalobkyně Jiřiny Podlešákové (dále jen "vedlejší účastnice") a žalovaného - stěžovatele Ing. Pavla Podlešáka tak, že soud do vlastnictví vedlejší účastnice přikázal nemovitosti vypočtené ve výroku I. rozsudku v celkové ceně 10 800 000 Kč, výroky II. a III. rozhodl o přikázání movitých věcí do výlučného vlastnictví každého z účastníků ve stanovené ceně, výroky IV. a V. přikázal do jejich výlučného vlastnictví tam vypočtené pohledávky, vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli na vyrovnání jeho podílu částku 5 893 144 Kč do čtyř měsíců od právní moci rozsudku (výrok VI.), stěžovateli uložil povinnost vyklidit nemovitosti do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok VII.), každému z účastníků uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 5 320 Kč (výroky VIII. a IX.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok X.).
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 54 Co 448/2010-550 ze dne 4. 5. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil částečně ve výroku I. tak, že celková cena nemovitostí činí 10 600 000 Kč, ve výroku VI. tak, že částka na vyrovnání podílu činí 5 794 443 Kč, a ve výrocích VIII. a IX. tak, že výše nákladů činí 7 746 Kč, jinak jej ve výrocích I. až IX. potvrdil. Odvolací soud následně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 3082/2011-569 ze dne 20. 6. 2013 odmítl jako nepřípustné.
S uvedenými rozhodnutími obecných soudů stěžovatel nesouhlasí, což dal najevo v ústavní stížnosti. Podle jeho názoru tato rozhodnutí nerespektují jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví, což je důsledkem nesprávného přístupu obecných soudů k zákonným ustanovením §149 odst. 2 věta druhá a §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "OZ"). Stěžovatel argumentoval tím, že podstata výkladu ustanovení §149 odst. 2 OZ by neměla spočívat jen v posouzení toho, co bylo vloženo ze společného jmění manželů (dále též "SJM") do výlučného vlastnictví jednoho z manželů, ale o co a jak byl výlučný majetek jednoho z manželů za trvání manželství z masy SJM zhodnocen. V konkrétním případě mělo přitom prokazatelně dojít ke zhodnocení pozemkové parcely ve vlastnictví vedlejší účastnice jak prací stěžovatele, tak i přímými investicemi ze SJM, čímž se obecné soudy odmítly zabývat, stejně jako prostředky ve výlučném vlastnictví stěžovatele, které vložil do stavby domu ve společném jmění manželů. Stěžovatel obecným soudům dále vytýkal, že při vypořádání SJM nepřihlédly k závazku ve výši 58 603 Kč, spojenému se zajištěním potřeb pro studium dcery účastníků, který stěžovatel uhradil po zániku SJM ze svých výlučných prostředků, a závazku ve výši 99 000 Kč z titulu přijatých záloh od klientů stěžovatele, na jehož vyrovnání se po zániku SJM podílel opět pouze on sám. Poslední námitka stěžovatele směřovala proti zahrnutí věcí sloužících mu k výkonu samostatné výdělečné činnosti do SJM v rozporu s právní úpravou účinnou do 31. 7. 1998, dle níž se do masy bezpodílového spoluvlastnictví manželů nezahrnovaly věci sloužící k výkonu povolání jednoho z manželů.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listinného materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů v případě posuzované ústavní stížnosti naplněny nebyly. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy velmi pečlivě, podrobně a podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř. posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Tyto závěry jsou současně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Pokud stěžovatel zastává v dané věci opačný právní názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenal zásah do jeho základních práv. Zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny zajišťují, že v souladu s relevantními procesními předpisy musí být v řízení před obecnými soudy účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto požadavky obecné soudy bezezbytku naplnily, ostatně sám stěžovatel netvrdí opak. Neuvádí též, že by mu byla v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (stěžovatel naopak využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva), popřípadě, že by obecné soudy odmítly jednat a rozhodnout o jeho návrzích, či že by zůstaly v řízení bez zákonného důvodu nečinné.
Stěžovateli dle zjištění Ústavního soudu nebylo upřeno ani právo na ochranu jeho vlastnictví, neboť obecné soudy při svém rozhodování postupovaly v souladu se zněním zákona. Stojí za připomenutí, že Nejvyšší soud, který jediný je povolán ke sjednocování výkladu obecného práva, s poukazem na obsah dovolání žalovaného, nyní stěžovatele, na zjištění a právní závěry obecných soudů, na svou judikaturu vztahující se k předmětné právní problematice, dovolání jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 20. 6. 2013 vyčerpávajícím způsobem vyložil, pro jaké skutečnosti odvolací soud při vypořádání společného jmění účastníků rozhodl správně v otázce investic stěžovatele do majetku ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice a otázce nezahrnutí stěžovatelem vypočtených závazků do SJM. Na obsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a dále rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jež reagují na zbývající, především skutkové, námitky stěžovatele, lze v podrobnostech odkázat.
Ústavní soud v závěru konstatuje, že stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené toliko na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní a na opakování námitek, s nimiž se již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo výše naznačeno, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu