ECLI:CZ:US:2014:2.US.2812.13.1
sp. zn. II. ÚS 2812/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Sedláčka, zastoupeného Mgr. Ivanem Stránským, advokátem se sídlem Jeseník, Masarykovo nám. 151/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, č.j. 32 Cdo 1125/2013-306, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 16. 12. 2011, č.j. 69 Co 391/2011-240, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 2. 2008, č.j. 42 C 98/2005-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a která byla doplněna podáními ze dne 23. 10. 2013 a 7. 11. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na právní pomoc v řízení před obecnými soudy ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
II.
2. Česká kancelář pojistitelů se jako původní žalobkyně svou žalobou domáhala po stěžovateli jako leasingovém uživateli a leasingové společnosti jako vlastníku předmětu leasingu náhrady škody ve výši 155.712,- Kč s příslušenstvím. Tato škoda měla dle tvrzení původní žalobkyně vzniknout v důsledku dopravní nehody, jež byla způsobena stěžovatelem. Protože k vozidlu, jímž byla dopravní nehoda způsobena, nebylo uzavřeno povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."), vznikla původní žalobkyni povinnost poskytnout poškozenému účastníku dopravní nehody z garančního fondu plnění za újmu, která mu v důsledku předmětné nehody vznikla. Tím původní žalobkyni vznikla škoda, jejíž náhrady se podanou žalobou domáhala.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 částečným rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č.j. 42 C 98/2005-81, žalobu ve vztahu k leasingové společnosti zamítl, neboť dospěl k závěru, že leasingová společnost není ve sporu pasivně legitimována, neboť dle ustanovení §427 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, odpovídá za škodu způsobenou provozem motorového vozidla jeho provozovatel, za nějž je dle názoru soudu prvního stupně třeba považovat leasingového nájemce, který má faktickou a právní možnost vozidlo užívat, nikoli leasingového pronajímatele. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, č.j. 17 Co 241/2006-120.
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 2. 2008, č.j. 42 C 98/2005-163, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit původní žalobkyni částku ve výši 155.712,- Kč s příslušenstvím a dále povinnost nahradit jí náklady řízení ve výši 49.873,25 Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že stěžovatel vozidlem patřícím leasingové společnosti způsobil dopravní nehodu, čímž způsobil škodu ve výši 155.712,- Kč. Protože stěžovatel neměl uzavřeno "povinné havarijní pojištění podle zákona č. 168/1999 Sb.", přestože povinnost k jeho uzavření dle leasingové smlouvy ze dne 30. 6. 1999 jako uživatel předmětu leasingu měl, vznikla původní žalobkyni povinnost nahradit škodu způsobenou stěžovatelem z garančního fondu, což tato učinila. Tím jí dle názoru soudu prvního stupně vznikl vůči stěžovateli nárok na náhradu toho, co za stěžovatele plnila poškozenému.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. 12. 2011, č.j. 69 Co 391/2011-240.
6. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, č.j. 32 Cdo 1125/2013-306, jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.
III.
7. Tři posledně uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítal, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces, neboť v řízení nemohl řádně uplatňovat obranu svých práv proti žalující straně, čímž dle jeho názoru došlo též k narušení principu rovnosti mezi stranami sporu. K tomu stěžovatel uvedl, že již od samého počátku soudního řízení, jež bylo s ohledem na místo sídla druhého žalovaného (leasingové společnosti) vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4, opakovaně prokazoval, že mu jeho zdravotní stav neumožňuje účastnit se jednání u tohoto soudu, neboť je od místa jeho bydliště vzdálen téměř 250 km. Zároveň navrhoval, aby věc byla přikázána jinému soudu, jemu reálně dosažitelnému. Této žádosti však bylo vyhověno až usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, č.j. 4 Nd 80/2010-219, a to v době, kdy již bylo soudem prvního stupně v meritu věci rozhodnuto. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který po delegaci věci rozhodoval o odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 2. 2008, č.j. 42 C 98/2005-163, pak odvoláním napadené rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 16. 12. 2011, č.j. 69 Co 391/2011-240, jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění uvedl, že námitky, jež stěžovatel uplatnil v rámci podaného odvolání, jsou mimo rámec neúplné apelace, neboť v řízení před soudem prvního stupně nebyly uplatněny a poučení dle ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), stěžovateli nemohlo být poskytnuto, neboť se nařízených jednání před soudem prvního stupně nezúčastnil. Vzhledem k výše uvedenému se tak stěžovatel domnívá, že obecné soudy svým postupem ve věci porušily jeho právo na řádné projednání věci a zásadu rovnosti účastníků soudního řízení.
8. Stěžovatel dále namítal, že se opakovaně domáhal osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Této žádosti však bylo vyhověno až usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 11. 2012, č.j. 69 Co 556/2012-288, jímž odvolací soud přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků v rozsahu 80 % a dále rozhodl o ustanovení stěžovatelova právního zástupce. Stěžovatel je pak toho názoru, že splňoval podmínky pro ustanovení právního zástupce a osvobození od soudních poplatků již od samého počátku řízení, neboť v mezidobí nedošlo ke zhoršení jeho majetkových poměrů a naopak mu byl přiznán starobní důchod, přesto mu však byl zástupce ustanoven až pro dovolací řízení. Rovněž tímto postupem tak bylo dle názoru stěžovatele nepřípustně zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv.
IV.
9. K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 22. 4. 2014 upozornil na to, že ve vztahu k jeho rozhodnutí stěžovatel v ústavní stížnosti z hlediska porušení ústavním pořádkem garantovaných práv ničeho nenamítá. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto proto, že nebylo shledáno přípustným dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť stěžovatel v dovolání nevymezil otázku, která by odpovídala kritériím stanoveným v předmětném ustanovení. Ústavně garantovaná práva stěžovatele tak v řízení před dovolacím soudem dle názoru tohoto soudu porušena nebyla.
11. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se k ústavní stížnosti přes výzvu Ústavního soudu nevyjádřil.
12. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření ze dne 15. 5. 2014 zrekapituloval průběh řízení. Přitom upozornil na to, že jeho rozhodnutí bylo vydáno po provedeném dokazování až po mnoha jednáních, jež ve věci proběhla. Stěžovatel se však k těmto jednáním nedostavoval. O návrzích stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce bylo dle názoru soudu prvního stupně též řádně rozhodováno. K porušení ústavně chráněných práv stěžovatele tak v řízení před soudem prvního stupně dle názoru tohoto soudu nedošlo.
13. Vyjádření dovolacího soudu a soudu prvního stupně byla stěžovateli zaslána k replice. Stěžovatel však práva repliky nevyužil.
V.
14. Ústavní soud dospěl po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, vyjádření účastníků řízení, jakož i spisového materiálu, který si za tím účelem vyžádal, k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to z níže uvedených důvodů.
15. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel ve své stížnosti namítal zejména porušení svého práva jednat před soudem. V této souvislosti bylo Ústavním soudem z příslušného spisového materiálu zjištěno, že stěžovatel se z prvního jednání, které bylo soudem prvního stupně nařízeno, omluvil svým přípisem ze dne 25. 5. 2005, v němž uvedl, že se z nařízeného jednání omlouvá ze zdravotních důvodů. Dále pak uvedl, že pro případ, že by jeho účast na zmíněném jednání byla "bezpodmínečně nutná", požaduje, aby byla věc předána Okresnímu soudu v Jeseníku či Šumperku. Soud prvního stupně na tento přípis stěžovatele reagoval svým sdělením ze dne 3. 6. 2005, v němž upozornil, že stěžovatel má jako účastník řízení právo, nikoli však povinnost, účastnit se nařízeného jednání. Zároveň však stěžovatele poučil, že jeho nepřítomnost při jednání může mít pro něj nepříznivé důsledky. Stěžovatel byl dále předmětným sdělením vyzván, aby soudu sdělil, zda trvá na projednání věci jiným soudem, a poučen o tom, že může soud požádat o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce z řad advokátů. Na toto sdělení stěžovatel reagoval svým podáním ze dne 6. 7. 2005, v němž uvedl, že bude-li nutné, aby byl přítomen nějakému soudnímu jednání, pak opakovaně navrhuje, aby soudní jednání proběhlo co nejblíže jeho bydliště. Soud prvního stupně si v reakci na tuto žádost stěžovatele vyžádal stanoviska ostatních účastníků řízení a zároveň svým usnesením ze dne 24. 8. 2005, č.j. 42 C 98/2005-45, vyzval stěžovatele k uhrazení soudního poplatku za návrh na přikázání věci jinému soudu. Stěžovatel byl právě citovaným usnesením rovněž poučen o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, nebude soud o delegaci vhodné rozhodovat a jeho návrh se stane neúčinným. Stěžovateli se zároveň dostalo poučení o tom, že může požádat o osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho majetkové poměry. Stěžovatel však stanovený soudní poplatek neuhradil. Rovněž o osvobození od soudních poplatků nebylo stěžovatelem požádáno.
16. S ohledem na právě uvedené tak ve věci i nadále jako soud prvního stupně jednal Obvodní soud pro Prahu 4. Stěžovatel se však žádného z nařízených jednání, ačkoli byl vždy řádně předvolán, nezúčastnil, přičemž o odročení jednání zpravidla nepožádal (o odročení věci bylo stěžovatelem požádáno pouze v případě jednání nařízeného na den 11. 10. 2007, přičemž této žádosti stěžovatele bylo vyhověno). Soud prvního stupně tak dle názoru Ústavního soudu postupoval zcela v souladu s ustanovením §101 odst. 3 občanského soudního řádu, když ve věci jednal v nepřítomnosti stěžovatele, přičemž tímto postupem nikterak nezasáhl do jeho ústavně garantovaných práv, zejména pak práva na rovnost účastníků řízení před soudem ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny či práva na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
17. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele stran porušení jeho práva na právní pomoc v řízení před obecnými soudy, k němuž mělo dojít tím, že obecné soudy nevyhověly žádostem stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků a tudíž ani podmínky pro ustanovení zástupce ve smyslu §30 odst. 1 občanského soudního řádu, přestože mu následně pro dovolací řízení zástupce ustanovily (i když v mezidobí nedošlo ke zhoršení majetkových poměrů stěžovatele, ba naopak došlo k jejich zlepšení).
18. Podle ustanovení §30 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu mají obecné soudy v civilním soudním řízení povinnost v jednotlivých případech posuzovat žádosti účastníků týkající se ustanovení zástupce, který by v řízení chránil jejich zájmy, a jestliže tyto shledají důvodnými, žadatelům bezplatné právní zastoupení přiznat. Přitom by obecné soudy měly tato rozhodnutí vždy pečlivě zvažovat, jelikož se jedná o základní práva jednotlivců dle čl. 37 odst. 2 Listiny.
19. V dotčeném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu zjištěným ze zapůjčeného spisového materiálu, nelze než konstatovat, že rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že se obecné soudy otázkou majetkových poměrů stěžovatele ve všech případech, kdy stěžovatel o ustanovení zástupce žádal, řádně zabývaly, přičemž svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily. Zde je třeba poukázat na skutečnost, že původní stěžovatelovy žádosti o ustanovení zástupce či osvobození od soudních poplatků byly zamítnuty proto, že se stěžovatel v těchto žádostech omezil toliko na tvrzení, že je nezaměstnaný, své majetkové poměry však dle názoru obecných soudů blíže neobjasnil, ani neprokázal. S tímto názorem se po prostudování spisu ztotožnil i Ústavní soud. Teprve v rámci řízení o žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce pro dovolací řízení byly majetkové poměry stěžovatele uspokojivým způsobem doloženy. Pokud tedy stěžovatel již dříve nesplnil svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní stran svých majetkových poměrů, nemůže nyní namítat, že zde byly dány důvody pro jeho osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce již od počátku soudního řízení. Bylo tedy pouze a jen na stěžovateli, aby důsledně dbal ochrany svých práv, což však stěžovatel - ke své škodě - neučinil.
20. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal rovněž "zmatečnost" rozhodnutí obecných soudů, v nichž bylo dle tvrzení stěžovatele nesprávně uvedeno, že stěžovatel neměl uhrazené havarijní pojištění, v důsledku čehož je povinen k náhradě škody, která v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou vznikla původní žalobkyni. Stěžovatel však v ústavní stížnosti poukazoval na to, že toto pojištění uzavřené měl.
21. Z vyžádaného spisového materiálu bylo zjištěno, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 2008 skutečně uvedl, že "žalovaný neměl uzavřeno povinné havarijní pojištění podle zákona č. 168/1999 Sb.". Přestože pojištění bylo soudem prvního stupně nesprávně označeno jako "havarijní", které stěžovatel uzavřené měl, je mj. z odkazu na zákon č. 168/1999 Sb. zřejmé, že se jedná pouze o formulační pochybení a soud prvního stupně měl na mysli zákonné pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Toto pojištění však stěžovatel platně sjednáno neměl, neboť stěžovateli zaniklo dne 29. 12. 2000 pro neplacení pojistného, jak bylo v řízení prokázáno. Tato formulační nepřesnost však dle názoru Ústavního soudu nezakládá důvod pro jeho kasační zásah, neboť ani v jejím důsledku nebyla nikterak porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele.
VI.
22. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu