ECLI:CZ:US:2014:2.US.2842.14.1
sp. zn. II. ÚS 2842/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kleskeně, zastoupeného advokátem JUDr. Jaroslavem Šedivým se sídlem Podlesí 1824/9, Blansko, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2010, č. j. 273 EC 3314/2009-60, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2011, č. j. 14 Co 106/2011-82, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2012, č. j. 273 EC 3314/2009-116, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5.2014 č. j. 14 Co 382/2012-169, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 25. 8. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že těmito rozhodnutími - jakož i řízením, z něhož vzešla - byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy. Konkrétně tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na právní pomoc a rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny.
2. V řízení před městským soudem se žalobce (společnost AEGEMON INVEST, spol. s r. o.) domáhala po žalovaném zaplacení částky 1.015 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného jízdného a přirážky k němu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Protože však stěžovatel pohledávku uhradil ještě před jejím postoupením, žalobce vzal žalobu v plném rozsahu zpět a řízení bylo shora citovaným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2010, č. j. 273 EC 3314/2009-60, zastaveno (výrok I), bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a rovněž bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku (výrok III). K odvolání žalobce bylo prvostupňové rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2011, č. j. 14 Co 106/2011-82, ve výrocích I a III potvrzeno, když ale výrok II byl změněn tak, že stěžovatel je povinen žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 4.140 Kč.
3. Proti oběma citovaným usnesením Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně podal stěžovatel podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), žalobu pro zmatečnost; ta však byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2012, č. j. 273 EC 3314/2009-116, zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost uhradit žalobci náklady řízení ve výši 12.026 Kč. V tomto zamítavém usnesení je mimo jiné uvedeno, že žalobce je společností s ručením omezeným, která byla zapsána do obchodního rejstříku a k zániku této společnosti nedošlo. Jedná se tedy o právnickou osobu, která v průběhu řízení měla i má způsobilost být účastníkem řízení. Nebyly proto shledány podmínky pro zrušení rozhodnutí, která stěžovatel žalobou pro zmatečnost napadl, a tato žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta. Pokud se jedná o námitku stěžovatele týkající se nedostatku aktivní legitimace žalobce v původním řízení - když tato námitka vedla stěžovatele k podání žaloby pro zmatečnost - pak soud upřesnil, že věcná legitimace zobrazuje hmotněprávní vztah účastníka řízení k projednávané věci, respektive k předmětu řízení, je předmětem dokazování a její nedostatek není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, nýbrž pro zamítnutí žaloby. V daném případě žalobce využil svého práva disponovat žalobou dříve, než soud začal jednat ve věci samé, a vzal žalobu v celém rozsahu zpět.
4. Proti zamítnutí žaloby pro zmatečnost se stěžovatel odvolal. Krajský soud v Brně však usnesením ze dne 6. 5. 2014, č. j. 14 Co 382/2012-169, zamítnutí žaloby pro zmatečnost potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. I podle odvolacího soudu se totiž způsobilostí být účastníkem řízení (tedy tzv. procesní subjektivitou) rozumí způsobilost být nositelem procesních práv a povinností, které zákon přiznává, popřípadě ukládá účastníkům. U právnické osoby, kterou je žalobce, vzniká dnem zápisu do obchodního či jiného zákonem určeného rejstříku. Žalobce, jak již konstatoval soud I. stupně, byl do obchodního rejstříku zapsán dne 11. 6. 2007 a k jeho výmazu doposud nedošlo. Žalobce tedy byl a stále je subjektem práv a povinností po celou posuzovanou dobu a měl a má i procesní způsobilost, tzn. způsobilost mít procesní práva a povinnosti. O zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. by se přitom mohlo jednat pouze v případě, pokud by soud věc projednal a rozhodl, aniž by způsobem vyplývajícím z §104 odst. 1 o. s. ř. vzal v úvahu okolnost, že v řízení vystupoval účastník, který neměl způsobilost být účastníkem řízení. Stěžovatel tedy podle krajského soudu pod pojem způsobilost být účastníkem řízení nesprávně podřadil i to, zda je účastník nositelem hmotněprávní věcné legitimace, která však mezi zmatečnostní důvody nepatří.
5. Ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně podaná opožděně.
6. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v tomto typu řízení založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v té části, kterou brojí proti shora citovaným usnesením obecných soudů týkajících se podané žaloby pro zmatečnost, zjevně neopodstatněná.
8. V tomto směru Ústavní soud odkazuje zejména na shora rekapitulovaná odůvodnění těchto rozhodnutí. Stručně vyjádřeno, žaloba pro zmatečnost slouží toliko k nápravě procesních vad a nikoliv k posouzení oprávněnosti nároků vycházejících z předpisů hmotného práva (viz §229 o. s. ř.). Žalobou pro zmatečnost lze zrušit pouze rozhodnutí trpící vadami představujícími porušení základních procesních principů, což znamená, že na jejich zrušení mají zájem nejen účastníci konkrétního řízení, ale je zde dán i zájem veřejný [srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2179/2002 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz/)]. Zjednodušeně lze tedy říci, že jde o takové vady, k jejichž "odhalení" není nutné posouzení samotného merita sporu, což v daném případě znamená posouzení otázky, komu stěžovatel plnil (měl plnit), respektive kdo je a kdo byl věřitelem stěžovatele. Pokud za této situace obecné soudy dospěly k závěru, že žalobě pro zmatečnost podané pro zákonný důvod zakotvený v ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (žalobou může být napadeno pravomocné rozhodnutí, "jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení") nelze vyhovět, neboť byla argumentačně založena na tom, že žalobce nebyl aktivně legitimován, když stěžovateli nebylo řádně oznámeno postoupení pohledávky, nelze tomuto závěru z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout. Ve shodě s obecnými soudy je totiž třeba konstatovat, že pod pojem "způsobilost být účastníkem řízení" ve smyslu citovaného ustanovení o. s. ř., nespadá otázka hmotněprávní věcné legitimace.
9. Napadá-li stěžovatel rovněž shora citované usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2010, č. j. 273 EC 3314/2009-60, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2011, č. j. 14 Co 106/2011-82, jež se týkají zastavení původního řízení, pak v této části je ústavní stížnost podána opožděně. Podání - jak je shora vyloženo - nedůvodné žaloby pro zmatečnost totiž nemohlo prodloužit lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti těmto usnesením. Lhůta dvou měsíců (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) pro podání ústavní stížnosti se totiž odvíjí od doručení posledního procesního prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě, kdy stěžovatel podal odvolání proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2010, bylo tímto rozhodnutím o posledním přípustném procesním prostředku právě citované usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2011, neboť proti němu nebylo možno podat dovolání, o čemž byl stěžovatel ostatně i správně poučen. Naopak za tento poslední procesní prostředek v nyní projednávaném případě nelze považovat podání žaloby pro zmatečnost, jak bylo vyloženo výše.
10. Na základě všech shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh dílem zjevně neopodstatněný a dílem opožděný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu