ECLI:CZ:US:2014:2.US.2844.13.1
sp. zn. II. ÚS 2844/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovičem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 2 T 52/2012-504 ze dne 21. 1. 2013 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 144/2013-534 ze dne 25. 6. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného spisového materiálu se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 2 T 52/2012-504 ze dne 21. 1. 2013 uznán vinným trestným činem křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek podle §175 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Trestná činnost, jíž se stěžovatel dle zjištění obecného soudu dopustil, zkráceně řečeno spočívala v tom, že společně se svým synem, spoluobžalovaným J. J., jako svědci v civilním řízení vedeném před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou po řádném poučení lhali o realizaci a platbě prováděných prací na stavbě rodinného domu v obci Javornice, aby při vypořádání společného jmění manželů J. zvýhodnili P. J. ml.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali oba obžalovaní odvolání, které však Krajský soud v Hradci Králové unesením č. j. 12 To 144/2013-534 ze dne 25. 6. 2013 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl jako nedůvodné.
Následně se stěžovatel obrátil na Ústavní soud, pokládaje procesní postupy orgánů činných v trestním řízení i jejich rozhodnutí za nesprávné, odporující znění trestního řádu a porušující ústavní principy České republiky jako právního státu. Podle názoru stěžovatele trpělo řízení před soudem prvního stupně podstatnými vadami, nalézací soud se nedostatečně vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a nesprávně právně kvalifikoval jednání popsané v obžalobě. Výrok o vině pak dle přesvědčení stěžovatele soud chybně založil na protokolech o jednání ve věci 7 C 183/2007 a výsleších "zcela zaujatých svědků", příbuzných protistrany v civilním sporu, přestože se jednalo o důkazy svým obsahem i účelem velmi rozporné. Ve vztahu k protokolům o jednání soudu v civilním řízení stěžovatel dále poznamenal, že byly pořízeny v rozporu s ustanovením §40 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jinými slovy byly získány nezákonně. Zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele se měl dopustit rovněž odvolací soud, neboť "nereparoval" výše uvedená pochybení soudu prvního stupně.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro stížnostního návrhu představuje polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy, a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které vznesl již v průběhu trestního řízení, zejména opakovaně v odvolání. Jak bylo z přiloženého spisového materiálu ověřeno, obecné soudy se v rámci svých kompetencí argumentací stěžovatele zabývaly a uspokojivě se s ní vypořádaly. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu uplatňuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
Ve stručnosti lze připomenout, že vina stěžovatele byla prokázána na podkladě celé řady důkazů v podobě svědeckých výpovědí rodinných příslušníků dotčených osob, ale i nestranných svědků, a dále listinných důkazů, proti nimž stály osamoceně pouze výpovědi obou obžalovaných a svědka P. J. ml. Jelikož provedené dokazování obecné soudy považovaly za naprosto dostatečné k rozhodnutí o podané obžalobě bez důvodných pochybností, návrhy obhajoby na jeho další doplnění zamítly. Odvolací soud se také navzdory opačné argumentaci stěžovatele vypořádal i s jím tvrzenou nezákonností protokolu o jednání, pořízeného v civilním řízení dle §40 o. s. ř., přičemž správně poznamenal, že citované ustanovení nevylučuje, aby o jednání nebyly pořizovány zvukové záznamy, a to v případě, není-li pořízení záznamu možné nebo stanoví-li tak zákon. Inkriminované protokoly o jednáních před civilním soudem s výpověďmi obžalovaných v procesním postavení svědků přitom splňují všechny náležitosti stanovené v příslušném §40 o. s. ř., účastníci sledovali hlasitý diktát svých výpovědí a měli možnost reagovat na případné nepřesnosti protokolace. Při sepsání protokolů o jednání bylo tudíž podle odvolacího soudu, shodně i Ústavního soudu, postupováno naprosto standardním způsobem, pročež se jedná o důkazy zcela regulérní a zákonné.
Ve světle výše předestřeného lze uzavřít, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále vznesl výhrady k právní kvalifikaci jednání kladeného mu za vinu. Tato námitka dle názoru Ústavního soudu naplňuje dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení), a stěžovatel tedy mohl předložit svoje výhrady k posouzení Nejvyššímu soudu v dovolání, což však neučinil.
Ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Také Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Podle judikatury Ústavního soudu není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny již v řízení před obecnými soudy, a tím je vyloučil z posuzování těchto tvrzení a nahrazoval jejich rozhodovací činnost. Je věcí každého účastníka trestního řízení, jaký druh procesní taktiky, jíž zamýšlí prosadit svoji obhajobu, v řízení před soudem zvolí. V posuzovaném případě stěžovatel tím, že nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, se o ústavně právní přezkum v rozsahu, jak jej sám vymezil, připravil. Ústavní stížnost je proto v této části nezpůsobilá věcného přezkumu a bylo ji třeba odmítnout jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ve zbývající části, vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, pak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík,v. r.
předseda senátu