ECLI:CZ:US:2014:2.US.2900.13.1
sp. zn. II. ÚS 2900/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hany, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 72/2013-16 ze dne 25. 6. 2013 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 369/2013-27 ze dne 23. 8. 2013, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 9. 2013, stěžovatel usiloval o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny, právo na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i právo na předvídatelnost rozhodnutí ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvedl, že dne 2. 4. 2013 podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 celkem dvě žaloby proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, přičemž v jednom případě žádal zaplacení částky 1 960 Kč jako náhrady nákladů vazby, do které byl vzat v roce 1979, ve druhém případě se v souvislosti s touto vazbou domáhal náhrady nemateriální újmy ve výši 97 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl o věci rozsudkem sp. zn. 15 C 72/2013 ze dne 25. 6. 2013, jímž žalobu znějící na částku 1 960 Kč zamítl s poučením, že odvolání ve věci není přípustné, a dále rozsudkem č. j. 15 C 72/2013-16 ze dne 25. 6. 2013 zamítl žalobu na zaplacení částky 97 000 Kč s tím, že odvolání je přípustné. Stěžovatelem následně uplatněné odvolání nicméně Městský soud v Praze napadeným usnesením č. j. 15 Co 369/2013-27 ze dne 23. 8. 2013 odmítl jako nepřípustné, neboť údajně směřovalo proti rozhodnutí vydanému v řízení o částku 1 960 Kč, tj. jednalo se o bagatelní spor ve smyslu §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Dle tvrzení stěžovatele zmatek do věci vnesl Obvodní soud pro Prahu 2, jež dne 25. 6. 2013 vydal dva rozsudky pod sp. zn. 15 C 72/2013, kdy rozhodnutí ohledně částky 97 000 Kč takto označil pouze na první straně a na dalších stranách již uváděl sp. zn. 15 C 80/2013. Odvolacímu soudu pak prvostupňový soud zřejmě předložil spis týkající se částky 1 960 Kč. Navzdory této skutečnosti stěžovatel v postupu odvolacího soudu, který nedůvodně odmítl podané odvolání pro nepřípustnost, resp. bagatelnost, ve věci, kterou za bagatelní považovat nelze, spatřoval porušení svých práv. Stěžovatel dále brojil i proti samotnému rozsudku prvoinstančního soudu vydanému ve věci žaloby na zaplacení částky 97 000 Kč, neboť nesouhlasil se způsobem, jakým soud posoudil žalobou uplatněný nárok na náhradu nemateriální újmy.
K projednávané ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, Městský soud v Praze, který v podání ze dne 6. 3. 2014 uvedl, že jeho přezkumu bylo předloženo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 72/2013-16 ze dne 25. 6. 2013, jehož předmětem byla částka 1 960 Kč, v důsledku čehož postupoval podle §218 písm. c) o. s. ř., tj. odvolání odmítl, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Soudce Obvodního soudu pro Prahu 2, JUDr. Ondřej Růžička, ve vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
V replice stěžovatel v reakci na stanovisko Městského soudu v Praze zdůraznil, že jím podané odvolání směřovalo proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 72/2013-16 ze dne 25. 6. 2013, jímž byla zamítnuta žaloba vedená o částku 97 000 Kč. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 týkající se částky 1 960 Kč byl označen sp. zn. 15 C 72/2013, nikoliv číslem jednacím.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)], tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo, mimo jiné, odmítnuto odvolání. Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle citovaného ustanovení je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.
Právě takové námitky uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění tvrzených vad napadeného rozhodnutí slouží, uchýlil, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. zahájil.
Jinými slovy, pokud byl stěžovatel přesvědčen, že odvolací soud učinil vadný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, měl dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti.
Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj