ECLI:CZ:US:2014:2.US.2910.13.1
sp. zn. II. ÚS 2910/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Václava Neumanna, zastoupeného JUDr. Milanem Strnadem, advokátem, se sídlem Malá Štěpánská 3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1283/2013-181 ze dne 26. června 2013, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 192/2012-160 ze dne 11. října 2012, ve znění opraveného usnesení č. j. Cmo 192/2012-166 ze dne 15. listopadu 2012, a rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 30 Cm 84/2011-113 ze dne 20. října 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2013, která po doplnění splňovala i ostatní formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a to pro porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Společnost PERSA, a. s., podala dne 5. 6. 2002 návrh na vydání směnečného platebního rozkazu pro zaplacení směnečné pohledávky v částce 448 000 Kč s 6% úrokem, a to ze směnky vlastní, vystavené na řad společnosti PERSA, a. s., splatné dne 30. 11. 1999. Soud prvního stupně návrhu společnosti PERSA, a. s., vyhověl a vydal směnečný platební rozkaz č. j. Sm 662/2002-9 ze dne 31. 10. 2002. Z důvodu neznámého pobytu stěžovatele byl směnečný platební rozkaz, který nabyl právní moci dne 22. 4. 2004, doručen opatrovníkovi stěžovatele. Stěžovatel se dozvěděl o existenci tohoto řízení o několik let později, proto podal dne 1. 4. 2010 návrh na rozhodnutí o neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu a dne 3. 5. 2010 také námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Stěžovatel v rámci námitek uvedl, že předmětnou směnečnou pohledávku uhradil a jako důkaz přiložil potvrzení o zaplacení, které měl podepsat Ing. Jaromír Petružela, toho času předseda představenstva společnosti PERSA, a.s. Městský soud v Praze usnesením sp. zn. Sm 662/2002 ze dne 12. 5. 2010 návrh na rozhodnutí o neúčinnosti zamítl a směnečné námitky pro opožděnost odmítl. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal a své podání na výzvu soudu rozšířil o důkazy, které měly prokázat zaplacení výše uvedené směnečné pohledávky, zejména znalecký posudek prokazující pravost podpisu Ing. Jaromíra Petružely. Městský soud v Praze se zabýval předloženými důkazy, nechal provést znalecký posudek k prokázání podpisu předsedy představenstva společnosti PERSA, a. s., na potvrzení o zaplacení ze dne 12. 4. 2001 a rozhodl tak, že svým usnesením č. j. 30 Cm 84/2011-113 ze dne 20. října 2011 ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze svým rozsudkem č. j. 12 Cmo 192/2012-160 ze dne 11. 10. 2012 napadený rozsudek potvrdil a ve zbytku rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud k odvolání stěžovatele jeho podání odmítl.
Stěžovatel podal ve věci stručně formulovanou ústavní stížnost, ve které brojil především proti postupu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 192/2012-160 ze dne 11. 10. 2012, ve znění opraveného usnesení č. j. Cmo 192/2012-166 ze dne 15. listopadu 2012, který pochybil, když zcela nesprávně přejal argumentaci soudu prvního stupně a neodstranil pochybnosti o pravosti podpisu Ing. Jaromíra Petružely, ač tak učinit měl, např. nařízením revizního znaleckého posudku. Na základě výše uvedeného mělo dojít ke zkrácení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Na závěr své stížnosti navrhl, aby výše napadené rozhodnutí Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaného rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Je notorietou, že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, neboť Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Je oprávněn zasáhnout v hraničních případech, pokud by byl postup obecných soudů natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud dodává, že podstatou ústavní stížnosti byla poměrně obecně formulovaná námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu a neprovedení navrženého důkazu týmž soudem. Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci odvolací soud přezkoumal a potvrdil závěry dokazování provedené soudem prvního stupně, který neshledal námitky žalovaného za prokázané.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že by odvolací soud nedodržel normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Ústavní soud v této věci uzavřel, že právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek nebylo zasaženo ani porušeno.
Jelikož stěžovatel žádnou další ústavněprávně relevantní argumentaci nepředestřel, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu