ECLI:CZ:US:2014:2.US.2914.14.1
sp. zn. II. ÚS 2914/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti M. J., t. č. ve věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou, se sídlem Brno, Královopolská. 84, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. září 2013 č. j. 61 T 14/2013-341, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2013 č. j. 1 To 77/2013-417 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014 č. j. 7 Tdo 753/2014-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2014, ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen " Ústava"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen " Úmluva").
2. Stěžovatel byl uvedenými rozhodnutími uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. h) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo stěžovateli podle §99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uloženo psychiatrické léčení v ústavní formě a byla mu uložena povinnost nahradit škodu ve výši 2 075 Kč vůči poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí se zakládají na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, čímž byla porušena zásada materiální pravdy, která je integrální součástí práva na spravedlivý proces. Obecné soudy dovodily subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu vraždy ve stádiu pokusu pouze nepřímo a v rozporu s provedenými důkazy (závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie). V době útoku se stěžovatel nacházel v takzvaném afektivním tunelu, což je silný afekt, který měl zásadní vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti (volní a vědomostní složka pachatele). Dokazování soudu nebylo úplné, protože nevyhověl důkaznímu návrhu na provedení znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené Hany K. (jedná se o pseudonym), která jako taková měla rozhodující roli pro vyslovení viny stěžovatele. Stěžovatel rozebíral věrohodnost výpovědi poškozené a porušení práva na spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že obecné soudy uznaly stěžovatele vinným, přestože neprokázaly, nade vší pochybnost, úmysl stěžovatele usmrtit poškozenou, své tvrzení naopak presumovaly na základě obecných domněnek.
4. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a podotkl, že účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i "fair" proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu (II. ÚS 268/03). Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy i zásada in dubio pro reo. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
5. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu předmětný spis sp. zn. 61 T 14/2013. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
7. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudců (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
8. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení v každém z jeho stadií. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, znovu je třeba zdůraznit, že ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Ani pokud jde o právní posouzení skutků, nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
9. Ústavní soud souhlasí se závěry Nejvyššího soudu, který se plně ztotožnil s názorem soudu prvního a druhého stupně v tom, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, evidentně vykazuje znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1 tr. zákoníku, a to i z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslném zavinění. Soudy zaznamenaly, že obviněný popíral úmysl usmrtit poškozenou, a za tohoto stavu se správně zaměřily na důsledné objasnění a poté i na náležité zhodnocení širšího okruhu okolností, z nichž úmysl obviněného směřující k usmrcení poškozené přesvědčivě dovodily. V tomto ohledu soudy výstižně poukázaly na to, že pokud jde o charakter útoku, tento byl ze strany obviněného veden velkým kuchyňským nožem, který je vhodný jako vražedný nástroj. Na poškozenou rozkročmo klekl a zaútočil nejméně třemi výpady, když jí předtím sdělil, že ji zabije. Při těchto přímých útocích, které byly vedeny střední intenzitou cíleně na hrudní a břišní část jejího trupu, tedy v místech, kde jsou uloženy životně důležité orgány, z nichž nejméně dva útoky poškozená aktivní obranou odrazila, obviněný poškozenou posledním útokem zasáhl špičkou nože do boční plochy hrudníku vlevo v úrovni desátého žebra. Tímto bodnutím jí způsobil bodně řeznou ránu na kůži o délce cca 1 cm, když nůž se zastavil o žebro. Byť se útoku dopustil v afektu, ve stavu vyostřené negativní emoce vůči poškozené, tato pramenila z relativně malicherné příčiny. Všechny tyto okolnosti byly pod dostatečnou kontrolou obviněného, takže mu i z jeho subjektivního hlediska umožňovaly snadno předvídat reálnou možnost ohrožení života poškozené a smrtelného následku z takto podniknutého útoku.
10. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku prokazují jeho vinu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně (dle §125 odst. 1, §134 odst. 2 trestního řádu) vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Ústavní soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatele, se kterou - jak bylo výše zdůrazněno - se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí, a to včetně Nejvyššího soudu. Všechny tyto závěry jsou stěžovateli známé. Ústavní soud tak může odkázat na závěry napadených rozhodnutí, aniž by je podrobně opakoval.
11. Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě i připouští, v projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, vyložily (rozhodnutí nalézacího soudu str. 7, str. 8 odvolacího soudu). Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud hodnotí ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu