ECLI:CZ:US:2014:2.US.2918.14.1
sp. zn. II. ÚS 2918/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Nguyen Van Luu, zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem Sokolská 270, Česká Lípa, brojící proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 15 A 83/2013-19, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2014, č. j. 3 Ads 68/2013-19, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou dne 2. 9. 2014, tedy v zákonem stanovené lhůtě (viz §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě stěžovatele, podané proti rozhodnutí žalovaného Státního úřadu inspekce práce ze dne 21. 5. 2013, č. j. 1693/1.30/13/14.3. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti usnesení Oblastního inspektorátu pro Ústecký a Liberecký kraj ze dne 9. 4. 2013, č. j. 9221/7.71/13/14.3, kterým bylo rozhodnuto o neprominutí zmeškání lhůty - podání odporu proti příkazu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 647/7.71/13/14.3, jímž byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání správního deliktu podnikající fyzické osoby dle ustanovení §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v relevantním znění. Za tento delikt byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 300.000 Kč. Důvodem zastavení řízení před správním soudem byla skutečnost, že stěžovatel k výzvě soudu nezaplatil poplatek za žalobu a ani poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku.
3. Kasační stížnost, podanou stěžovatelem proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, zamítl Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou, když konstatoval, že napadené usnesení krajského soudu nabylo právní moci dne 6. 8. 2013 (což byl také poslední den pro zaplacení soudního poplatku), nicméně podání s vylepenými kolkovými známkami bylo krajskému soudu doručeno teprve dne 15. 8. 2013.
4. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, obsažená v čl. 36 odst. 1, 2, v čl. 37 odst. 2, 3 a 4 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Souhrnně lze tato práva podřadit pod právo na spravedlivý proces. Pochybení obecných soudů údajně spočívalo v tom, že o povinnosti zaplatit poplatek vůbec nevěděl (v jaké výši a kam je třeba jej zaplatit) a protože byl na jiné adrese, kterou jeho zástupce neznal, nemohl tento ani vědět, zda stěžovatel zaplatí a mohl tak učinit až po jejich vzájemném kontaktu. V dalším stěžovatel popisuje, z jakých důvodů mu byla předmětná pokuta uložena nezákonně; jedná se navíc o pokutu pro něj likvidační. Proto, pokud by se správní soudy jeho podáními zabývaly věcně, musely by mu prý vyhovět.
5. Ústavní soud posoudil obsah podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných (správních) soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí obou správních soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost brojí proti rozhodnutím soudů, které se týkají výhradně otázky posouzení včasnosti zaplacení soudního poplatku za podanou správní žalobu. Ústavnímu soudu proto nepřísluší jakkoliv se zabývat či vyjadřovat se k zákonnosti a oprávněnosti samotného uložení předmětné pokuty stěžovateli rozhodnutím správního orgánu. Pokud proto stěžovatel v ústavní stížnosti tuto pokutu rozporuje a zejména zpochybňuje přiměřenost její výše, jedná se v této části o argumentaci, ke které Ústavní soud není oprávněn zaujímat žádné stanovisko či komentář.
8. Z obsahu napadených soudních rozhodnutí i ústavní stížnosti je rovněž patrno, že mezi účastníky řízení (tedy stěžovatelem a oběma soudy) je naprostá shoda ohledně skutkových okolností věci. Lze tak stručně shrnout, že stěžovatel s podanou správní žalobou nezaplatil příslušný soudní poplatek, následně byl k jeho zaplacení soudem vyzván a učinil tak teprve poté, co uplynula soudem stanovená lhůta pro jeho zaplacení, a rovněž poté, co nabylo právní moci usnesení soudu o zastavení řízení.
9. Podle ustanovení §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že "[u]snesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost." Z citovaného zákonného ustanovení tedy plyne, že pokud by stěžovatel zaplatil soudní poplatek před nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení (byť i po marném uplynutí lhůty k zaplacení, stanovené soudem), muselo by být toto usnesení zrušeno.
0. V nyní projednávané věci nicméně nabylo předmětné usnesení o zastavení řízení právní moc dne 6. 8. 2013 a teprve dne 15. 8. 2013 bylo podání s nalepenými kolkovými známkami doručeno krajskému soudu (k poštovní přepravě bylo podáno dne 14. 8. 2013). Oba správní soudy proto postupovaly zcela v souladu se zákonem, pokud shledaly, že soudní poplatek byl zaplacen pozdě, a proto nebyla dána zákonná možnost pro zrušení usnesení o zastavení řízení.
11. Tento právní názor považuje za správný Ústavní soud nejen z hlediska citovaného zákonného ustanovení, nýbrž i s ohledem na ústavní pořádek České republiky a ustálenou judikaturu Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1582/08, nebo usnesení ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3062/13; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jak totiž Ústavní soud konstatoval v nálezu Pl. ÚS 2/07 (ze dne 13. 11. 2007, N 193/47 SbNU 539), "poplatková povinnost je i v jiných právních řádech běžnou a ústavně konformní podmínkou vydání meritorního rozhodnutí. Stěžovatel byl povinen poplatek uhradit již při podání své správní žaloby. I když tak neučinil, právní úprava mu poskytovala možnost poplatek dodatečně uhradit, a to ještě v den právní moci usnesení o zastavení řízení." Od této judikatury neshledává Ústavní soud v nyní rozhodované věci žádný rozumný důvod odchýlit se a proto na ni pro stručnost toliko odkazuje.
12. Pokud stěžovatel popisuje okolnosti, pro které poplatek nestačil zaplatit, a spočívající ve špatné komunikaci s jeho zástupcem, nezbývá než uvést, že tyto informace nejsou pro nyní rozhodovaný případ významné. Jestliže totiž stěžovatel tvrdí, že nevěděl, jak vysoký a komu měl poplatek uhradit, nezbývá než konstatovat, že soudní poplatek je splatný již v okamžiku podání návrhu soudu (§4 zákona o soudních poplatcích). V řízeních ve správním soudnictví je navíc situace žalobce ulehčena i tím, že soudní poplatky jsou stanoveny fixně, takže jejich výše nemůže být pro žalobce obtížně zjistitelná či dokonce nepředvídatelná. Navíc stěžovatel byl již v řízení před krajským soudem zastoupen advokátem, tedy osobou práva znalou, která si této poplatkové povinnosti musela být velmi dobře vědoma. Případné komunikační nedostatky mezi stěžovatelem a jeho zástupcem pak jdou výhradně k jejich tíži a nelze z nich dovozovat jakékoliv pochybení správních soudů; tím méně protiústavní postup, zasahující do ústavních práv stěžovatele.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud činí závěr, že napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu považuje za ústavně konformní a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl o samotné ústavní stížnosti konečným způsobem neprodleně po jejím obdržení, samostatně již nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí, neboť takové rozhodování se jeví jako zcela neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu