ECLI:CZ:US:2014:2.US.2939.13.1
sp. zn. II. ÚS 2939/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ŠkoFIN s. r. o., IČ: 45805369, se sídlem Pekařská 6, Praha 5, právně zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem Opletalova 4, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2012 č. j. 38 ICm 2078/2010-40, KSBR 38 INS 7445/2010-C1-4 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. března 2013 č. j. 38 ICm 2078/2010, 13 VSOL 11/2013-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2013, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelka se žalobou domáhala vůči insolvenční správkyni určení, že její pohledávka vůči dlužníkovi ve výši 137 572 Kč je po právu s právem na oddělené uspokojení. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu stěžovatelky zamítl. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zavázal stěžovatelku nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka tvrdila, že ne každý případ sjednání zajišťovacího převodu práva s odkládací podmínkou lze bez dalšího považovat za propadnou zástavu. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013 č. j. 29 ICdo 18/2013-83, jako nepřípustné (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.), aniž by se dovolací soud zabýval podstatou věci.
Výše uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností, neboť dle jejího názoru uvedená rozhodnutí obecných soudů zasáhla do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy. Vedle popisu okolností, za nichž mělo dojít ke vzniku výše označených vztahů, se stěžovatelka rovněž věnuje rozvedení argumentů, pro které by zmíněné ujednání mezi ní a dlužníkem nemělo být považováno za sjednání propadné zástavy. Ústavně právní rozměr má pouze její tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces, kterého se obecné soudy měly dopustit tím, že v odůvodněních svých rozhodnutí pouze odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu. Žádný z nich se naopak neměl vypořádat s konkrétními okolnostmi zajišťovacího převodu práva a jeho faktického dopadu na dlužníka. Stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro jejich rozpor s právem na spravedlivý proces garantovaným čl. 36 Listiny.
II.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky není důvodný.
Ústavní soud nepřehlédl rozdíl mezi rubrikou ústavní stížnosti, v níž je jako napadené rozhodnutí uvedeno usnesení dovolacího soudu a petitem ústavní stížnosti, v němž jsou napadena toliko rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, a aniž by stěžovatele vyzýval k vyjasnění této nesrovnatelnosti, přistoupil k posouzení rovněž usnesení dovolacího soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k superrevizi jejich rozhodnutí v rovině podústavního práva. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Z takto vymezeného rámce své přezkumné pravomoci Ústavní soud vycházel i v projednávaném případě.
K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.
Soud prvního stupně vydal (38 ICm 2078/2010-40) na základě žaloby stěžovatelky proti žalované JUDr. Anitě Nejedlé, advokátce, se sídlem Nám. E. Husserla 4423/16a, Prostějov, jako insolvenční správkyni dlužníka Van den Berg, a. s., IČ: 26217864, se sídlem Komenského 3, Prostějov, rozsudek, kterým bylo rozhodnuto tak, že žaloba stěžovatelky na určení, že její pohledávka vůči dlužníkovi je po právu s právem na oddělené plnění, se zamítá.
Stěžovatelka jako žalobní důvod uvedla skutečnost, že žalovaná při přezkumném jednání konaném dne 11. 11. 2010 popřela její pohledávky přihlášené ve výši 137 572 Kč, a to z důvodu neplatnosti smluvního ujednání o zajišťovacím převodu práva v protokolu o převzetí předmětu financování ze dne 17. 7. 2008. Její pohledávka však měla být zajištěna majetkem, který náležel do majetkové podstaty dlužníka (konkrétně se jednalo o vozidlo Škoda Roomster N1 combi 1,4 16V Style 63 kW). K tomu uvedla, že dne 10. 7. 2008 uzavřela s dlužníkem smlouvu o účelově určeném úvěru ve výši 300 375 Kč s tím, že předmětem financování mělo být výše uvedené vozidlo. Dlužník automobil převzal dne 17. 7. 2008. Téhož dne uzavřela stěžovatelka se společností Automechanika, a. s., dohodu o převzetí dluhu, podle níž měl převzít dluh představující doplatek kupní ceny ve výši 300 375 Kč. Dne 29. 4. 2008 dále mělo dojít k uzavření dohody o zajišťovacím převodu práva, které však bylo realizováno až dne 8. 3. 2010. Rozhodnutí bylo soudem prvního stupně odůvodněno tím, že na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Úvěrová smlouva č. 663 721 neobsahuje smluvní ujednání stran týkající se zajišťovacího převodu práva ve prospěch stěžovatelky, ani nelze využít výkladové pravidlo obsažené v ustanovení §266 obchodního zákoníku. Tento závěr soud prvního stupně dovodil ze skutečnosti, že dle jeho zjištění nebyla splněna písemná forma.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. V něm zejména uváděla, že ujednání o zajišťovacím převodu práva je v souladu s §553 občanského zákoníku, proto se domnívala, že má vůči dlužníkovi zajištěnou pohledávku. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (38 ICm 2078/2010, 13 VSOL 11/2013-69) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o tom, že mezi stěžovatelkou a dlužníkem nedošlo k písemnému uzavření smlouvy. Přesto však dospěl k závěru, že stěžovatelka není zajištěným věřitelem, kterému by navíc svědčilo přednostní uspokojení její pohledávky, neboť zajišťovací převod práva nebyl sjednán platně (absolutně neplatný právní úkon dle §39 občanského zákoníku). V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž pak dovodil, že předmětné ujednání mezi stěžovatelkou a dlužníkem bylo ve skutečnosti dohodou o propadné zástavě, která je dle §169 písm. e) občanského zákoníku zakázána. Odvolací soud se řádně vypořádal s námitkami stěžovatelky a svoje závěry o ujednání propadné zástavy v odůvodnění rozhodnutí řádně vyložil.
Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání k řešení právní otázky výkladu ustanovení §553 zák. č. 40/1964 Sb. a k otázce propadné zástavy. Usnesením ze dne 18. 7. 2013 jej Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, v odůvodnění však mimo jiné uvedl, že odvolací soud se v rozhodnutí držel závěrů velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia prezentovaných v rozsudku ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006 (R 45/2009). Dále poukázal na obdobná usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, např. ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1374/2010 (č. 108/2012) nebo ze dne 31. 7. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2067/2010.
Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud prvního stupně i soud odvolací, tak i Nejvyšší soud se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí podložily řádným odůvodněním ve shodě s ustanovením §157, §169 o. s. ř. V nyní souzené věci lze dokonce konstatovat, že stěžovatelka pouze polemizuje s aplikací podústavního práva ze strany obecných soudů. Tento její argument však nelze uznat, neboť jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly k závěru o neplatnosti ujednání o zajišťovacím převodu práva na základě řádně provedeného dokazování, právního hodnocení aplikací relevantních ustanovení právního řádu a současného přísného respektování judikatury Nejvyššího soudu. Jejich rozhodnutí jsou tedy řádně zdůvodněna a v žádném případě nelze učinit závěr o jejich nepřezkoumatelnosti. I proto také nelze přisvědčit tvrzením stěžovatelky, že se obecné soudy nezabývaly konkrétními okolnostmi zajišťovacího převodu práva.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka posuzovanou ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s rozhodnutím obecného soudu, a přehlíží, že se obecný soud s námitkami, které před ním uplatnila, adekvátně vypořádal. Stěžovatelčina argumentace staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, což je role, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud by se mohl k interpretaci podústavního práva vyslovit pouze za výjimečných a specifických podmínek, svědčících o extrémním excesu [viz např. nález Ústavního soudu nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)]; ty však v daném případě splněny nebyly.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu