ECLI:CZ:US:2014:2.US.305.14.1
sp. zn. II. ÚS 305/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Kubíka, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, se sídlem Moskevská 637/16, 460 01 Liberec IV - Perštýn, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 26 Cdo 155/2013-181, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. srpna 2012, č. j. 29 Co 175/2012-154, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. října 2011, č. j. 12 C 414/2009-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen princip právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví vyplývající z čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. srpna 2012, č. j. 29 Co 175/2012-154, potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu v Liberci (soud prvního stupně) ze dne 24. října 2011, č. j. 12 C 414/2009-117, kterým soud prvního stupně ve výroku I. zrušil společný nájem účastníků k družstevnímu bytu v tomto výroku blíže specifikovaného (dále je "předmětný byt"), výrokem II. určil, že výlučným nájemcem předmětného bytu a členem bytového družstva se stává žalovaný (stěžovatel), a výrokem III. rozhodl, že o výši vypořádacího podílu a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném.
3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že účastníkům vzniklo za trvání manželství (v roce 1988) právo společného užívání předmětného bytu (tehdy nedružstevního) manžely, které se posléze změnilo na jejich právo společného nájmu bytu, přičemž toto právo nezaniklo v červenci roku 1999 trvalým opuštěním společné domácnosti žalobkyní. Následně se právo společného nájmu transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a současně vzniklo jejich společné členství v družstvu. Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu, uzavřená dne 3. února 2004 mezi žalovaným a dcerou účastníků je absolutně neplatná pro nedostatek podstatných náležitostí. Dovodil dále, že dcera účastníků nenabyla právo k členskému podílu ani vydržením, a to především pro nedostatek dobré víry. Pokud jde o výpověď z nájmu bytu, datovanou ke dni 18. května 2012, danou družstvem účastníkům (pro neplacení nájemného a úhrad za služby), považoval ji - s ohledem na postavení žalovaného jako předsedy družstva - za účelovou; navíc dosud neuběhla výpovědní lhůta. Odvolací soud uzavřel, že ke dni vyhlášení jeho rozsudku právo společného nájmu účastníků k předmětnému družstevnímu bytu trvalo, a proto je zrušil. Dalším nájemcem bytu a členem družstva určil žalovaného především z důvodu, že bydlí v místě, kde se nachází předmětný byt a má tak lepší podmínky pro jeho správu.
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 26 Cdo 155/2013-181, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud uvedl, že žádná z dovolatelem nastolených otázek nesplňuje podmínku zásadního právního významu. Třebaže přisvědčil dovolateli v tom, že odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že vydržecí doba je v případě vydržení členství v bytovém družstvu desetiletá, současně konstatoval, že obstojí jeho závěr, že v dané věci nedošlo k nabytí členských práv v družstvu dcerou účastníků vydržením, a to pro nedostatek dobré víry. Přípustnost dovolání v dané věci nemohla podle dovolacího soudu založit ani otázka náležitostí trvalého opuštění společné domácnosti, neboť obsahově směřovala proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel. Rovněž tak otázka transformace práva společného nájmu nedružstevního bytu na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a současně vzniku společného členství manželů v družstvu (byť jde o otázku právní) přípustnost dovolání v souzené věci nezaložila, neboť šlo o otázku, jejíž výklad se v judikatuře dovolacího soudu ustálil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněné pod č. R 43/2006, dále např. jeho rozhodnutí z 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 780/2006) a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s uvedenou judikaturou.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení a celkové okolnosti věci. Vychází z toho, že došlo k převodu členských práv k předmětnému bytu na dceru stěžovatele. V rámci ústavní stížnosti rozporuje závěry obecných soudů o neplatnosti smlouvy o převodu členských práv, jakož i závěr o tom, že nedošlo k vydržení členství jeho dcery v družstvu. V této souvislosti poukazuje na to, že dobrá víra pro vydržení byla u dcery stěžovatele dána, neboť se po dobu více než 5 let chovala k členskému podílu v družstvu jako jeho vlastník (např. podepsala podnájemní smlouvu). Dovozuje, že obecné soudy svým rozhodnutím porušily princip právního státu a zasáhly tak do čl. 1 odst. 1 Ústavy.
6. Porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) spatřuje v tom, že soudy určily, že se má stát výlučným nájemcem předmětného bytu a výlučným vlastníkem členského podílu, aniž by o to projevil zájem. Pro závěr o výlučném členství v družstvu nebylo učiněno žádné skutkové zjištění a nebyl proveden žádný důkaz.
7. Právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) bylo dle názoru stěžovatele porušeno tím, že dovolací soud se podaným dovoláním věcně nezabýval, přestože ohledně délky vydržecí lhůty zaujal názor odlišný od názoru soudů nižších stupňů. Dovolací soud neměl činit skutkové závěry k otázce dobré víry dcery stěžovatele v situaci, kdy pro tyto závěry nebyla opora v provedeném dokazování. Postup dovolacího soudu je tak třeba hodnotit jako odmítnutí spravedlnosti.
8. Stěžovatel konečně namítá porušení dvojinstančnosti řízení, neboť otázka vydržení členského podílu byla řešena až v rámci odvolacího řízení, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
III.
9. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Liberci příslušný spis.
IV.
10. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům v prvé řadě vytýká jejich závěry ohledně toho, že nedošlo k převodu, resp. vydržení, členských práv u dcery stěžovatele. V tomto směru ovšem argumentace stěžovatele představuje pouhou polemiku se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by byla vybavena relevantní ústavněprávní argumentací. Stěžovatel v podstatě pouze zpochybňuje právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
12. V dané věci soudy konstatovaly, že smlouva o převodu členských práv je neplatná a k vydržení nemohlo dojít pro absenci dobré víry na straně dcery stěžovatele. K otázce neplatnosti smlouvy o převodu členských práv se přitom vyjádřil jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací a jejich závěrům jasně a srozumitelně popsaným v odůvodnění jejich rozsudků a opřeným o relevantní judikaturu nelze nic vytýkat. Ohledně případného vydržení práv spojených s členským podílem k předmětnému bytu se sice soud prvního stupně explicitně nevyjadřoval, ale z poměrně obsáhlého dokazování, které prováděl, mohl následně odvolací soud dovodit odpovídající skutkové závěry. Pakliže stěžovatel v této souvislosti namítá porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení a z toho vyvozuje porušení práva na spravedlivý proces, dovoluje si Ústavní soud poznamenat, že právo na instanční přezkum není ústavně zaručeno, jakožto základní právo. Pro oblast občanskoprávního řízení není totiž takové základní právo garantováno ani Listinou, ani Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02, dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz).
13. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že se jeho dovoláním nezabýval věcně, ale odmítl je pro to, že neshledal v nastolených dovolacích důvodech žádnou otázku, která by byla zásadního významu, ač tak tomu dle názoru stěžovatele bylo. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, jak posoudí přípustnost dovolání a v jeho rámci tedy otázku zásadního právního významu. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy úvahu, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění, či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06; vše opět dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. Dovolacímu soudu nelze v žádném případě podsouvat, že by činil skutkové závěry ohledně otázky vydržení. Jak již bylo naznačeno výše, základní skutková zjištění v tomto směru provedl již soud prvního stupně a byť z nich ve vztahu k otázce vydržení nevyvodil žádné závěry, nelze ve skutečnosti, že tak následně učinil odvolací soud a z jeho závěrů vyšel soud dovolací, spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
14. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s argumentací stěžovatele, že pro jeho určení jako výlučného nájemce předmětného bytu a výlučného vlastníka členského podílu k předmětnému bytu neučinily obecné soudy žádná skutková zjištění a neprovedly žádné důkazy. I k této otázce se v rámci řízení obecné soudy vyjádřily, přičemž oporu pro svoje závěry čerpaly zejména z účastnických, popř. svědeckých výpovědí. Odůvodnění vyslovených závěrů pak Ústavní soud považuje i z pohledu ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces za dostačující.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu