ECLI:CZ:US:2014:2.US.307.14.1
sp. zn. II. ÚS 307/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Nováka, zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, se sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2013, č. j. 10 Af 543/2012-34, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2013, č. j. 9 Afs 29/2013-56, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, článku 11 odst. 1 a 5, a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že závěry obecných soudů vyplývající z napadených rozhodnutí jsou v rozporu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel tvrdí, že předložil důkazní prostředky (podpisový vzor jednatele společnosti GROUND STAV s. r. o., účetní závěrku společnosti GROUND STAV s. r. o. za rok 2008, odpovědi dožádaných správců daně vyvracející tvrzení o neplnění daňových povinností společností GROUND STAV s. r. o. a LORDISTAV s. r. o.), kterými prokazoval, že daňové doklady byly vystaveny společností GROUND STAV s. r. o., neboť je podepsal její jednatel. Zároveň těmito důkazy stěžovatel vyvracel tvrzení správce daně i Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o údajné nekontaktnosti obou společností. Stěžovatel proto zásadně nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích, se kterým se ztotožnil taktéž Nejvyšší správní soud, že stěžovatel neunesl důkazní povinnost ohledně svého tvrzení, že jím uplatněné výdaje byly skutečně vynaloženy ve výši deklarované na fakturách. Další námitka stěžovatele směřuje do nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jenž se nevypořádal s argumentací stěžovatele, který v kasační stížnosti odkazoval na judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Stěžovatel za pomoci judikatury Soudního dvora Evropské unie dokládal, že důkazní břemeno přešlo na stranu správce daně a že stěžovatel není zodpovědný za to, že neprověřil, zda osoby provádějící stavební práce jsou zaměstnanci společností GROUND STAV s. r. o. či LORDISTAV s. r. o. Nejvyšší správní soud argumentaci judikaturou Soudního dvora Evropské unie bez dalšího odůvodnění neuznal, resp. se k aplikaci stěžovatelem uvedených rozsudků na věc nijak nevyjádřil. Stěžovatel má tedy za to, že jak správní orgány, tak obecné soudy postupovaly způsobem, který ve svých důsledcích nevedl k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož byl ohrožen princip spravedlivého procesu.
3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 543/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního úřadu v Písku - dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 2. 2012 č. j. 19682/12/097910307270, byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008 ve výši 116 000 Kč, snížen daňový bonus o částku 12 460 Kč a sdělena povinnost platit penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 23 200 Kč. Dodatečným platebním výměrem téhož správce daně ze dne 15. 2. 2012 č. j. 19637/12/097910307270, byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 296 370 Kč a sdělena povinnost platit penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 59 274 Kč. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 2. 8. 2012, č. j. 5715/12-1100, zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel správní žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2013, č. j. 10 Af 543/2012-34, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
6. Pokud jde o první námitku stěžovatele, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III. ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění (jak tvrdí stěžovatel v nyní projednávané věci) v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález III. ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III. ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II. ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další). V projednávané věci však Ústavní soud takto vymezená ústavněprávní pochybení v postupu obecných soudů neshledal.
7. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku stěžovateli vyložil, že daňový subjekt ohledně prokazování vynaložení daňově uznatelného výdaje unese své důkazní břemeno, předloží-li správci daně doklady splňující požadavky stanovené zákonem, a dále pokud údaje na dokladech uvedené odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel své důkazní břemeno neunesl, neboť přesvědčivě neprokázal, že služby od společností GROUND STAV s. r. o. a LORDISTAV s. r. o. proběhly tak, jak je deklarováno na vystavených fakturách, a že tedy výdaje deklarované jako úhrada za tyto služby je možno uznat za výdaje ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že "důkazní prostředky (výpisy o výběru hotovosti z bankovního účtu, podpisový vzor jednatele a účetní závěrka), které předložil stěžovatel, samy o sobě nic neprokazují a v žádném případě nevytvářejí přehledný či důvěryhodný obraz o deklarovaných transakcích. Stejně tak svědecké výpovědi svědků navržených samotným stěžovatelem nepotvrzují, že služby byly poskytnuty výše uvedenými společnostmi. Svědkové shodně uvedli, že subdodavatelské firmy nejsou uvedeny v denících generálních dodavatelů (obsahují pouze počty pracovníků na stavbě), ostatně údaje o subdodavatelích měl vést sám stěžovatel. Výpovědi svědků provedení prací shora uvedenými společnostmi ani nepotvrdily ani nevyvrátily. Žádný ze svědků předmětné společnosti neznal, ani nevěděl, zda stavební práce prováděli zaměstnanci stěžovatele či zaměstnanci jiné subdodavatelské společnosti." Nejvyšší správní soud rovněž odmítl jako nedůvodnou námitku o nehodnocení důkazních prostředků v podobě podpisového vzoru jednatele společnosti GROUND STAV s. r. o., jakož i účetní závěrky za rok 2008, a nepřihlédnutí k těm částem odpovědí dožádaných správců daně, jež měly vyvrátit tvrzení o neplnění daňových povinností společností GROUND STAV s. r. o. a LORDISTAV s. r. o. Jak Nejvyšší správní soud dovodil, skutečnost, že společnost byla v rozhodné době kontaktní, či že posuzované práce byly provedeny, samy o sobě neprokazují, kým a za jakou cenu byly ve skutečnosti práce provedeny a jaké výdaje je tak ve vztahu k těmto pracím možno uznat za daňově uznatelné.
8. Ze shora konstatovaných závěrů Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že se obecné soudy nedopustily stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, jakým způsobem byly stěžovatelem navržené důkazy hodnoceny. Ústavní soud má za to, že obecné soudy vycházely ve svých závěrech, jimž nelze z hlediska ústavnosti ničeho vytknout, z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
9. Stěžovateli se v této souvislosti rovněž připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud - a v tomto případě i správní orgán - rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností správního orgánu či soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
10. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jeho odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Na straně 7 napadeného rozsudku ve čtvrtém odstavci Nejvyšší správní soud - byť velice stručně - vysvětlil důvody, proč dle jeho názoru stěžovatelem zmiňovaná judikatura na danou věc nedopadá (zejména se jedná o otázku neunesení důkazního břemene stěžovatele ohledně skutečností, které sám tvrdí, nikoliv o vyloučení daňově uznatelných nákladů z důvodu účasti stěžovatele v řetězci dodávek zasažených podvodem, o kterém stěžovatel neví a vědět nemohl). Není tedy pravdou, že by se Nejvyšší správní soud k aplikaci stěžovatelem uvedeného rozsudku Soudního dvora Evropské unie na projednávanou věc nijak nevyjádřil, jak tvrdí stěžovatel. Pokud jde o stěžovatelem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 5 Afs 129/2006-142, podle kterého je povinností správního soudu prvního stupně vypořádat se s odkazem stěžovatele na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, konstatuje Ústavní soud, že jak je totiž zřejmé z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, také ten se s odkazem stěžovatele na judikaturu Soudního dvora Evropské unie řádně vypořádal.
11. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Daňové orgány i oba soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Do jejich závěrů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces neshledal.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu