ECLI:CZ:US:2014:2.US.3110.13.1
sp. zn. II. ÚS 3110/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Páleníka, zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2010, č.j. 19 C 93/ 2007-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo jednat před soudem ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
5. V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
6. Podle §229 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost mimo jiné pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady.
7. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož základě mohou být zrušena pravomocná rozhodnutí obecných soudů, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Zrušení takových rozhodnutí je pak nejen v zájmu účastníků řízení, ale i v zájmu veřejném, proto jsou tato rozhodnutí zrušována vždy bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
8. Jak vyplývá z výše uvedeného, je jedním z důvodů pro podání žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu i ta skutečnost, že účastníku řízení byla v důsledku nesprávného postupu soudu odňata možnost před soudem jednat a bránit tak v řízení svá práva. A právě tyto námitky proti napadenému rozhodnutí uplatnil stěžovatel ve své ústavní stížnosti, když uvedl, že napadá předmětný rozsudek, neboť mu byl v řízení ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu, ačkoli k tomu nebyl žádný relevantní důvod, v důsledku čehož mu byla odňata možnost před soudem jednat.
9. Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel podal k ochraně svých práv souběžně s ústavní stížností i žalobu pro zmatečnost, o níž však dosud nebylo rozhodnuto. S ohledem na právě uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tak podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 téhož zákona, nepřípustná.
10. Ústavní soud se pro úplnost zabýval i naplněním podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
11. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. února 2014
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu