ECLI:CZ:US:2014:2.US.3122.13.1
sp. zn. II. ÚS 3122/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Matouškové, bez právního zastoupení, směřující proti příkazu soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, se sídlem Exekutorský úřad Praha 3, Seifertova 455/17, ze dne 16. 4. 2012, č. j. 091 Ex 03191/12-045, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 10. 2013 Ústavnímu soudu doručenou ústavní stížností navrhovatelka, vycházeje z formulovaného petitu a obsahu návrhu, napadla v záhlaví označené rozhodnutí a tvrdila, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv, zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 2 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Návrh stěžovatelky trpí formálními vadami. Stěžovatelka především není zastoupena advokátem (§30 odst. 1, §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a k jejímu návrhu nejsou připojeny kopie napadeného rozhodnutí (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka ke svému návrhu připojila pouze oznámení České správy sociálního zabezpečení o provádění srážek z důchodu stěžovatelky, nikoliv však napadený příkaz soudní exekutorky, na jehož základě k provádění těchto srážek došlo.
Ústavní soud stěžovatelku poučil o nutných náležitostech podání a možnosti určení advokáta Českou advokátní komorou a vyzval ji k odstranění vad jejího podání. K tomu jí stanovil lhůtu 30 dnů od doručení výzvy k odstranění vad. Dále jí Ústavní soud upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, ústavní stížnost bude ve smyslu §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Stěžovatelka výzvu k odstranění vad obdržela dne 27. 12. 2013, ale vytýkané vady ve stanovené lhůtě neodstranila, ani za účelem odstranění vad nepožádala o prodloužení stanovené lhůty.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že pověřená soudní exekutorka je oprávněna posoudit, který nebo které způsoby exekuce zvolí, je oprávněna vést exekuci jedním nebo více či dokonce všemi možnými způsoby exekuce současně podle svého uvážení při respektování pravidla přiměřenosti a pravidla priority. Ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, ukládá exekutorovi zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný. Pokud exekutor princip přiměřenosti či priority poruší, může se povinný bránit podáním návrhu na (částečné) zastavení exekuce s odkazem na výše uvedené ustanovení exekučního řádu, a to podle §268 odst. 1 písm. h) a §268 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (ve spojení s §55 odst. 1 exekučního řádu), a podáním návrhu na odklad exekuce podle §54 exekučního řádu (ve spojení s §266 odst. 2 občanského soudního řádu). Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti netvrdila, že by návrh na zastavení či odklad exekuce podala.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud z důvodu nenaplnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti návrh stěžovatelky soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu