ECLI:CZ:US:2014:2.US.3176.13.1
sp. zn. II. ÚS 3176/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Mesznera, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Peckova 9, Praha 8, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2013, č.j. 21 C 242/2010-164, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2013, č.j. 23 Co 207/2013-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 17. 10. 2013 doručena ústavní stížnost sepsaná stěžovatelem a následně, poté co byl stěžovatel vyzván k odstranění vad podání, byla Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2014 doručena ústavní stížnost zpracovaná advokátem, která směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2013, č.j. 21 C 242/2010-164, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2013, č.j. 23 Co 207/2013-204.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl dne 6. 2. 2013, pod č.j. 21 C 242/2010-164, tak, že žaloba, aby soud zrušil vyživovací povinnost stěžovatele k žalovanému upravenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 11. 2006, č.j. P 129/2003-530, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 7. 2007, č.j. P 129/2003-612, a znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2008, č.j. 28 Co 568/2007-704, od září 2010, se zamítá. Městský soud v Praze rozhodl dne 22. 7. 2013, pod č.j. 23 Co 207/2013-204, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal toho, aby byla zrušena jeho vyživovací povinnost vůči jeho zletilému synovi, jelikož se tento dle jeho názoru vůči němu chová tak, že to hrubě porušuje dobré mravy. Toto hrubé porušení dobrých mravů spatřuje stěžovatel v tom, že jeho syn nereagoval na výzvu stěžovatele k poskytnutí pomoci, navzdory nesouhlasu stěžovatele studuje vysokou školu, podal na stěžovatele návrh na exekuci pro neplacení výživného a ze stejného důvodu také trestní oznámení a opakovaně si v řízeních vedených proti stěžovateli najímá advokáta přesto, že toho dle názoru stěžovatele není v konkrétní věci třeba a činí tak tedy výhradně za účelem působit stěžovateli neodůvodněné náklady řízení.
Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, do práva stěžovatele na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k zásahu do práva stěžovatele na ochranu lidské důstojnosti podle článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel má za to, že k uvedenému porušení jeho práv došlo především v důsledku toho, že obecné soudy se zcela nedostatečně vypořádaly s jeho argumentací, a to v takovém rozsahu, že napadené rozsudky jsou projevem naprosté svévole, soudy rozhodly v nesouladu se svou dosavadní rozhodovací praxí a u soudu prvního stupně i u soudu odvolacího je třeba mít důvodné pochybnosti o nepodjatosti všech soudců těchto soudů.
II.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nevyslyšely jeho opakované námitky stran podjatosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 4, Ústavní soud musí konstatovat, že Městský soud v Praze svými usneseními ze dne 3. 2. 2011, č.j. 1 Nc 1420/2011-37, a ze dne 22. 3. 2012, č.j. 1 Nc 1497/2012-102, rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 není z rozhodování věci vyloučena. Není pravdou, že by se Městský soud v Praze v uvedených usneseních námitkou podjatosti vůbec nezabýval. Naopak, Městský soud v Praze se v obou usneseních touto námitkou zabýval velmi podrobně a tato svá rozhodnutí v patřičném rozsahu také odůvodnil. Případné není ani tvrzení stěžovatele o možné podjatosti soudu odvolacího, když stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že podjatost soudců odvolacího soudu nenamítal.
Nad rámec této argumentace pak Ústavní soud uvádí, že z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podjatost všech soudců Obvodního soudu pro Prahu 4 dovozuje z toho, že byli vyslechnuti v trestním řízení, kde stěžovatel figuroval jako obviněný a které bylo následně zastaveno. Podjatost soudců Městského soudu v Praze pak stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že bývalý místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 4 nastoupil do funkce k Městskému soudu v Praze. Námitky stěžovatele týkající se podjatosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jsou tak ryze subjektivního, spekulativního (a částečně i paušálního) charakteru.
Stěžovatel dále namítá, že rozsudky obecných soudů jsou v hrubém rozporu s dosavadní rozhodovací praxí a tuto skutečnost stěžovatel dokládá odkazem na jiné rozhodnutí Městského soudu v Praze. Již ze samotné citace tohoto rozhodnutí je však zřejmé, že toto dopadá na zcela jinou situaci. Vzhledem k tomu, že z uvedené citace navíc vyplývá, že Městský soud v Praze rozhodl tak, že "přes nedostatky v chování nezletilé ve vztahu k otci, má tato nárok na výživné, které bude sloužit k uspokojování jejích základních potřeb (ošacení, obutí, stravování, náklady na pomůcky ve státní střední škole), nikoliv však na uspokojování nadstandartních nároků a na podílení se vyšší životní úrovni svého otce", není jasné, v čem stěžovatel spatřuje onen hrubý rozpor u rozhodnutí ve své věci.
Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu je však nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3142/13 ze dne 23. 10. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud musí po prostudování napadených rozsudků konstatovat, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl ve věci stěžovatele po provedení rozsáhlého dokazování, aplikoval příslušné právní normy a své rozhodnutí podrobně zdůvodnil. Městský soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení, v rozhodnutí rekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah odvolání stěžovatele a své rozhodnutí taktéž přiměřeně odůvodnil.
Obecné soudy se pečlivě věnovaly stěžovatelem tvrzenému rozporu přiznání výživného s dobrými mravy. Svá rozhodnutí zdůvodnily především tím, že vyživovací povinnost trvá do doby, než je dítě schopno samo se živit, a to i s předpokladem, že absolvuje vysokoškolské vzdělání a připravuje se tedy řádně na své budoucí povolání a není proto schopno samo uspokojovat své potřeby. Obecné soudy dále uvedly, že pokud jde o dva návrhy na nařízení exekuce a trestní oznámení pro neplnění vyživovací povinnosti, k tomuto krajnímu řešení se syn stěžovatele uchýlil až poté, co žalobce po delší dobu neplnil řádně svou vyživovací povinnost, která mu byla rozhodnutím soudu uložena a tento postup tak měl právní podklad i opodstatnění. V případě, že by stěžovatel plnil svou vyživovací povinnost tak, jak mu bylo uloženo vykonávaným rozhodnutím, pak by jeho syn neměl důvod postupovat tímto krajním způsobem. Dle názoru obecných soudů tak nelze chování syna ke stěžovateli chápat jako rozporné s dobrými mravy a odůvodňující zrušení uložené vyživovací povinnosti.
IV.
Dle Ústavního soudu tak napadená rozhodnutí obecných soudů v kontextu výše vyložených kritérií obstojí, když z nich zřetelně vyplývají dostatečné, konkrétní a logické důvody, pro které obecné soudy rozhodly tak, jak rozhodly.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí odůvodnily. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, Ústavní soud nezjistil.
V.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu