ECLI:CZ:US:2014:2.US.321.14.1
sp. zn. II. ÚS 321/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Petrův, zastoupeného Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 20. 11. 2013, č. j. ZKI-O-96/530/2013, za účasti Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 Listiny základních práv a svobod, a v článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně (dále také jen "správní orgán"), který potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o přerušení řízení o vkladu zástavního práva k nemovitostem a znemožnil tak stěžovateli po dobu řízení o dovolání nakládat s jeho majetkem, bylo nepřípustným způsobem zasaženo do jeho práv jako vlastníka nemovitostí. Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Brně uvedeným postupem nepřípustně supluje předběžné opatření, k jehož nařízení je však výlučně pravomocný pouze soud. Ve věci stěžovatele Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 27. 8. 2013, č. j. 36 Nc 101/2013-41, návrh na nařízení předběžného opatření zamítnul s odůvodněním, že s účinností od 1. 1. 2013 lze účinky pravomocného rozhodnutí soudu po podání dovolání odvrátit pouze návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí dle §243 písm. b) o. s. ř. Stěžovatel tak dovozuje, že správní orgán svým postupem zcela nepřiměřeným způsobem založil značnou nerovnováhu v právech a v povinnostech mezi dovolatelem a stěžovatelem k tíži stěžovatele, a to na nepřiměřeně dlouhou dobu. Pokud správní orgán odkazoval v napadeném rozhodnutí na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011, namítá stěžovatel, že v řízení řešeném Nejvyšším soudem byla titulem pro zápis smlouva, jejíž platnost byla u soudu napadena, zatímco ve věci stěžovatele byl nabývacím titulem rozsudek odvolacího soudu, který konstitutivním způsobem založil účastníkům soudního řízení práva a povinnosti - v případě stěžovatele mu tak soud přímo svým rozhodnutím založil vlastnické právo a uložil mu povinnost zaplatit bývalému spoluvlastníkovi cenu jeho spoluvlastnického podílu, což stěžovatel učinil. Správní orgán tak přerušením řízení o vkladu zástavního práva zpochybňuje věcnou správnost konstitutivního rozhodnutí soudu, které je v souladu s §159a o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, závazný též pro všechny orgány. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1732/11, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o existenci či neexistenci věcného práva nepřísluší katastrálnímu úřadu, nýbrž soudu, katastrální úřad proto v této otázce musí vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu.
3. Z odůvodnění rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 20. 11. 2013, č. j. ZKI-O-96/530/2013, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 10. 2012, č. j. 11 C 319/2008-368, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 21. 6. 2013, č. j. 60 Co 176/2013-499, bylo pravomocně zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatele a žalobce Ing. Iva Trtílka (dále jen "žalobce", nebo "dovolatel") k citovaným nemovitostem a tyto byly přikázány do vlastnictví stěžovatele, kterému byla uložena povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl 19 000 000 Kč. Žalobce napadl rozsudky obou stupňů dovoláním, o kterém nebylo dosud Nejvyšším soudem rozhodnuto. Rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín ze dne 9. 9. 2013, č. j. V-4898/2013-705, bylo přerušeno řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí s odůvodněním, že katastrální úřad není oprávněn předjímat rozhodnutí soudu, které je pro vkladové řízení předběžnou otázkou a má vliv na právní jistotu účastníků, a proto řízení přerušuje do doby rozhodnutí dovolacího soudu. Proti tomuto rozhodnutí podalo odvolání Družstvo AKCENTA, spořitelní a úvěrní družstvo, a podáním ze dne 2. 10. 2013 se připojil k odvolání taktéž stěžovatel. Rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 20. 11. 2013, č. j. ZKI-O-96/530/2013 bylo rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín ze dne 9. 9. 2013, č. j. V-4898/2013-705, potvrzeno a odvolání zamítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů, zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že i případná nesprávnost výkladu podústavního práva sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem či správním orgánem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí konsensuálně akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy či správní orgány vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele.
6. V nyní projednávané věci odvolací správní orgán stěžovateli vyložil, že je ve smyslu §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, povinen zjistit, zda jsou účastnící řízení oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu. Správní orgán přitom dovodil, že pokud probíhá soudní řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem zástavní smlouvy, na základě které má být povolen vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, je zřejmé, že výsledek tohoto soudního řízení ovlivní způsob rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu, a je tedy v tomto smyslu předběžnou otázkou ve smyslu §64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Správní orgán se taktéž vypořádal s otázkou existence pravomocného rozhodnutí v této věci, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Správní orgán rovněž zdůraznil, že proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek ve správním řízení, ani žaloba ve správním soudnictví, proto by nemohl případné odlišné soudní rozhodnutí o vlastnictví v řízení o vkladu zohlednit.
7. Ústavní soud předně upozorňuje, jak již učinil např. ve svém usnesení ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1021/11 (a shodně ve věci téhož stěžovatele v usnesení ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 936/11), že rozhodnutí katastrálního úřadu o přerušení řízení je rozhodnutím toliko mezitímní povahy, a proto na ně nelze pohlížet stejnými měřítky spravedlivého procesu jako na rozhodnutí, jež tuto povahu nemá. Obdobně na věc pohlížel Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 272/03, kde konstatoval, že rozhodnutí o přerušení řízení z povahy věci nemají (bezprostřední) dopad na hmotněprávní pozici dotčeného subjektu, a tedy sama o sobě nejsou způsobilá porušit jeho ústavně zaručená práva, a to na rozdíl od v souvislosti s tím (případně) vznikajících neoprávněných průtahů v řízení, jež mohou mít za následek porušení práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a v návaznosti na to i dalších ústavně zaručených práv a svobod. Taktéž ve svém usnesení ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 520/99 dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí katastrálního úřadu o přerušení řízení je povahy procesní a nemá schopnost zasáhnout do ústavních práv stěžovatele, k takovému zásahu může dojít teprve rozhodnutím ve věci samé.
8. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svých ústavně zaručených práv spočívajícím zejména v tom, že po dobu řízení o dovolání bude omezen v nakládání se svým majetkem, který nabyl na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Ve světle výše uvedeného dospěl Ústavní soud po posouzení námitek stěžovatele k závěru, že zásah, který je stěžovatel takto z důvodu přerušení vkladového řízení povinen strpět, nedosahuje takové intenzity, která již zakládá porušení jeho základních práv nebo svobod.
9. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že "v případě, že správní orgán má pochybnosti o platnosti předmětných smluv z důvodu podané určovací žaloby s tím, že na posouzení předběžné otázky o vlastnictví k předmětným nemovitostem závisí i správné rozhodnutí o vkladu práv do katastru nemovitostí, je tento katastrální úřad povinen řízení přerušit až do doby rozhodnutí soudu o vlastnických vztazích ... Rozhodování o existenci či neexistenci věcného práva přitom nepřísluší katastrálnímu úřadu, ale soudu. Katastrální úřad si nemůže proto o této otázce zjednat jasno sám, ale musí vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu" (nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 94/99, dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Závěr Ústavního soudu o tom, že je třeba vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu, tedy jinými slovy nevydat rozhodnutí ve správním řízení před pravomocným ukončením řízení soudního, však neznamená, jak dovozuje stěžovatel, že katastrální úřad nemůže v odůvodněných případech přerušit řízení o vkladu, pokud je ve věci podán také mimořádný opravný prostředek. Tomu koresponduje právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, č. j. 21 Cdo 3945/2011, kde se uvádí, že "včasné podání mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu vydanému v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, jehož předmětem je určení neplatnosti právního úkonu, podle něhož byl navržen vklad práva do katastru nemovitostí, je důvodem pro přerušení řízení o návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí před katastrálním úřadem a pro přerušení řízení o žalobě podané ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí podle části páté občanského soudního řádu přerušení řízení trvá až do rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku a, bylo-li mimořádnému opravnému prostředku vyhověno, až do právní moci nového rozhodnutí ve věci určení neplatnosti právního úkonu." Pokud tento právní názor Nejvyššího soudu vztáhl správní orgán též na situaci, kdy se účastník řízení dovoláním domáhá zrušení pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nelze na tomto právním postupu shledat nic protiústavního, neboť shodně se situací uvedenou v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu se jednalo o podání mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí soudu. Není přitom z pohledu správního orgánu rozhodné, zda předmětem takového rozhodnutí bylo rozhodnutí o platnosti smlouvy či o způsobu vypořádání spoluvlastnictví, stejně tak jako není podstatná skutečnost, že v občanském soudním řízení soud zamítl návrh účastníka na vydání předběžného opatření, kterým by bylo zakázáno stěžovateli nakládat s předmětnými nemovitostmi. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se správní orgán snažil vyhovět svým zákonným úkolům a současně nevytvořit stav právní nejistoty po případném úspěchu účastníka řízení v dovolacím řízení, přičemž ve svých závěrech vyšel též z judikatury obecných soudů v této oblasti. Takto řádně odůvodněnému rozhodnutí nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu