ECLI:CZ:US:2014:2.US.3210.13.1
sp. zn. II. ÚS 3210/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele E. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem nám. Republiky 237/38, Plzeň, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. Nt 67/2006, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 11 To 104/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 21. 10. 2013 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. Nt 67/2006, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 11 To 104/2013.
Stěžovatel vykonává na základě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 12/2004, ze dne 12. 1. 2005, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 63/2005, ze dne 13. 6. 2005, trest odnětí svobody v délce dvanácti let. Výkon trestu odnětí svobody byl stěžovateli, vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu, v souladu s ustanovením §325 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") opakovaně přerušován rozhodnutími Městského soudu v Praze, a to od 12. 6. 2006 do 30. 11. 2009.
O návrhu stěžovatele na započítání doby přerušení výkonu trestu z vážných zdravotních důvodů do výkonu trestu odnětí svobody rozhodl Městský soud v Praze dne 2. 7. 2013 tak, že podle §334 odst. 1 trestního řádu ve spojení s §56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody"), per analogiam stěžovateli započetl přerušení výkonu trestu odnětí svobody vždy jen v rozsahu třiceti dnů v každém kalendářním roce, tedy celkem 120 dnů z přerušeného výkonu trestu odnětí svobody v délce 1268 dnů. Vrchní soud v Praze pak dne 26. 8. 2013 rozhodl tak, že stížnost stěžovatele se podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítá.
Stěžovatel je toho názoru, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, z čl. 8 odst. 2, z čl. 36 odst. 1, a z čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel má za to, že k uvedenému porušení jeho práv došlo především v důsledku toho, že obecné soudy užily v neprospěch stěžovatele analogii, ač je analogie v neprospěch obviněného v trestním právu hmotném zakázána, rozhodly u stěžovatele o zbavení svobody a jeho trestu, aniž tak stanoví zákon, a nerespektovaly, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Konkrétně pak stěžovatel uvádí, že ustanovení §56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nemělo být v jeho případě analogicky použito. Stěžovatel je toho názoru, že pokud se z trestu odnětí svobody přerušeného ředitelem věznice podle §56 zákona o výkonu trestu odnětí svobody započte třicet dnů, logicky se dá předpokládat, že orgán nadaný větší autoritou a pravomocí, tedy soud, může rozhodnout o započtení ve výměře přesahující 30 dnů. Obecné soudy se tak podle stěžovatele nesprávně podřídily omezení, které zákonodárce určil řediteli věznice, aniž by toto omezení zákonodárce stanovil pro soudy a dopustily se tak užití analogie k tíži obviněného.
II.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
Je-li třeba odsouzenému neodkladně poskytnout zdravotní službu, kterou nelze zajistit ve věznici nebo ve specializovaném zdravotnickém zařízení Vězeňské služby, může ředitel věznice na nezbytně nutnou dobu výkon trestu odsouzenému přerušit. Pokud si odsouzený újmu na zdraví nezpůsobil úmyslně, doba přerušení výkonu trestu nepřesahující 30 dnů v kalendářním roce se započítává do doby výkonu trestu (§56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody).
Je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit (§325 odst. 1 trestního řádu). Uvedené ustanovení (a trestní řád ani trestní zákoník obecně) však již blíže neurčují, zda a případně v jakém rozsahu má být toto přerušení započteno do výkonu trestu odnětí svobody. O započítání vazby a trestu rozhodne podle ustanovení §334 odst. 1 trestního řádu předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu.
Z judikatury vztahující se k uvedené problematice je zapotřebí upozornit na usnesení Vrchního soudu v Praze, který ve svém usnesení ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 5 To 43/2006, dovodil z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, právo odsouzeného podat návrh na započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody z vážných zdravotních důvodů do výkonu trestu odnětí svobody, neboť tato problematika není trestním řádem výslovně upravena, přičemž ustanovení §334 odst. 1 trestního řádu, které je svou povahou nejbližší předmětu žádosti, takový postup nevylučuje. V této souvislosti dále konstatoval, že podle dosavadní soudní praxe se doba přerušení do doby výkonu trestu odnětí svobody nezapočítávala. K tomu dále uvedl, že je třeba (a to i za případného použití analogie, která je ve prospěch odsouzeného) přijmout výklad zákona, který nečiní rozdíl mezi subjekty stejného postavení (osoby vykonávající trest odnětí svobody, u kterých v době výkonu trestu došlo ke kvalifikované újmě na zdraví) jen podle formálního postupu, kterým k přerušení výkonu trestu odnětí svobody došlo (§56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a §325 odst. 1 trestního řádu). Vrchní soud v Praze na základě uvedené argumentace uzavřel, že dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem z důvodu těžké nemoci odsouzeného (§325 odst. 1 trestního řádu) je nutné započíst do doby výkonu trestu (§334 odst. 1 trestního řádu).
IV.
Městský soud v Praze přezkoumal návrh stěžovatele a dospěl k závěru, že je částečně důvodný, nicméně shledal, že celou dobu, po kterou mu byl trest přerušen podle §325 odst. l trestního řádu do výkonu trestu odnětí svobody započíst nelze, neboť rozšiřování podmínek pro zápočet vazby či trestu je nepřípustné. Stěžovatel po dobu přerušení trestu nebyl dle Městského soudu v Praze omezen na svobodě a nebyl tak plněn účel trestu.
Městský soud v Praze uvedl, že vzhledem k tomu, že na rozdíl od ustanovení §56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, trestní zákon ani trestní řád otázku započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody neřeší, je zapotřebí tuto mezeru v zákoně řešit použitím analogie, tedy použitím právní normy, která se na daný případ přímo nevztahuje, dopadá však na případ nejpodobnější případu posuzovanému. Vzhledem k tomu, že použití ustanovení uvnitř těchto zákonných norem neřeší danou problematiku v celé šíři, byla Městským soudem v Praze použita analogie iuris, tedy bylo nutno aplikovat právní normu z jiného zákona téhož právního oboru.
Tyto své závěry podložil Městský soud v Praze tím, že k odsouzeným nemůže být přistupováno odlišným způsobem s pouhým poukazem na fakt, jakým formálním postupem u nich došlo k přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Takový přístup by se příčil právu rovnosti subjektů a zákazu diskriminace, neboť pro nastíněné rozdílné zacházení neexistují objektivní a rozumné důvody. S uvedenými závěry se zcela ztotožnil také Vrchní soud v Praze.
V.
Ústavní soud musí předně konstatovat, že je chybou zákonodárce, že podmínky započtení výkonu trestu odnětí svobody přerušeného dle §325 odst. 1 trestního řádu, nejsou v zákoně blíže specifikovány. Uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 5 To 43/2006) je pak dle názoru Ústavního soudu zapotřebí vykládat tak, že jeho cílem bylo odstranit nerovnost mezi osobami, kterým byl výkon trestu odnětí svobody přerušen ředitelem věznice a doba přerušení trestu nepřesahující třicet dnů v kalendářním roce se jim započítávala do doby výkonu trestu a osobami, kterým byl výkon trestu odnětí svobody přerušen předsedou senátu a doba přerušení se jim do doby výkonu trestu odnětí svobody nezapočítávala vůbec.
Oproti tomu podle stěžovatele by (mimo jiné také na základě uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 43/2006) měla být do výkonu trestu odnětí svobody započítávána celá doba přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §325 odst. 1 trestního řádu nebo alespoň doba delší než třicet dnů podle ustanovení §56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.
S touto interpretací stěžovatele se však Ústavní soud nemůže ztotožnit, neboť má shodně s rozhodnutími obecných soudů za to, že by tak docházelo k nepřijatelnému rozšiřování podmínek pro započtení trestu a tím i k narušení účelu trestu a ke zřejmé disproporci mezi rozhodnutími dle §325 odst. 1 trestního řádu a dle §56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.
Jinými slovy, pokud by obecné soudy započetly dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §325 odst. 1 trestního řádu ve větší míře, než jakou připouští použití analogie §56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, zasáhly by tak do rovnosti subjektů stejného postavení jen podle formálního postupu, kterým k přerušení výkonu trestu odnětí svobody došlo a dopustily by se tak stejného pochybení, které bylo důvodem přijetí usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 43/2006, kterým stěžovatel sám argumentuje.
Po prostudování napadených usnesení musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy se vypořádaly se všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Ústavní soud tedy uzavírá, že postupem obecných soudů a napadenými rozhodnutími nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv.
VI.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu