ECLI:CZ:US:2014:2.US.323.14.1
sp. zn. II. ÚS 323/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Zemana, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Němcem, advokátem se sídlem Štefánikova 114/45, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 21 Cdo 1762/2012-1578, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2010, č. j. 18 Co 78/2010-1285, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2008, č. j. 59 D 1642/2002-1070, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. října 2008, č. j. 59 D 1642/2002-1038, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. října 2007, č. j. 59 D 1642/2002-847, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. září 2004, č. j. 59 D 1642/2002-380, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny).
2. Stěžovatel (jediný závětní dědic) v ústavní stížnosti napadá několik rozhodnutí Městského soudu v Brně vydaných ve věci dědictví po zůstavitelce Vlastimile Zemanové (matce stěžovatele). Těmito rozhodnutími (usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. září 2004, č. j. 59 D 1642/2002-380, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. října 2007, č. j. 59 D 1642/2002-847), byla stanovena obvyklá cena majetku ve společném jmění zůstavitelky a jejího manžela a bylo určeno, které z věcí ve společném jmění a v jakém podílu náležejí do dědictví a které naopak zůstávají ve výlučném vlastnictví pozůstalého manžela. Tato rozhodnutí byla potvrzena usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2008, č. j. 18 Co 21/2008-954, které stěžovatel neúspěšně napadl nejprve u Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, č. j. 21 Cdo 5217/2008-1093) a posléze i u Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 3. června 2010, sp. zn. III. ÚS 1122/10).
3. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. října 2008, č. j. 59 D 1642/2002-1038, pak bylo rozhodnuto, že notář JUDr. Lubomír Mika, pověřený jako soudní komisař, není vyloučen z projednávání a rozhodování v této věci.
4. Výrokem I. usnesení ze dne 3. prosince 2008, č. j. 59 D 1642/2002-1070, Městský soud v Brně určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky a výrokem II. potvrdil nabytí věcí v tomto výroku blíže specifikovaných stěžovateli jako výlučnému závětnímu dědici.
5. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. prosince 2010, č. j. 18 Co 78/2010-1285, předchozí usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2008, č. j. 59 D 1642/2002-1070, potvrdil. Odvolací soud uvedl, že námitky, které stěžovatel měl vůči určení obvyklé ceny majetku, byly uplatněny a vyřešeny v rámci řízení o majetku ve společném jmění zůstavitelky a jejího manžela, které bylo pravomocně skončeno (ve věci byla dokonce stěžovatelem podána ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1122/10 odmítnuta), pročež je soud těmito rozhodnutími v tomto na ně navazujícím řízení vázán. Vzhledem k tomu, že nebyl tvrzen ani zjištěn žádný majetek ve výlučném vlastnictví zůstavitelky, považoval odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za aktiva dědictví pouze věci a práva, které zůstavitelce připadly ze společného jmění manželů v ceně, jak byla pravomocně (a tedy pro účastníky i pro soud závazně) určena. Jedná se o cenu majetku v době smrti zůstavitelky [§175o odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], takže nebylo možné zohlednit zhodnocení či znehodnocení některých věcí po úmrtí zůstavitelky, jak požadoval stěžovatel.
6. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 21 Cdo 1762/2012-1578, zčásti odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací soud v nastolené otázce neshledal otázku zásadního právního významu; zčásti bylo odmítnuto jako subjektivně nepřípustné, neboť případné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohlo přinést pro dovolatele příznivější výsledek. Dovolací soud zopakoval argumentaci soudů předchozích instancí, že ohledně námitek ve vztahu k určení a ceně majetku bylo pravomocně rozhodnuto v rámci předchozího řízení (pravomocně zakončeného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2008, č. j. 18 Co 21/2008-954).
II.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje jednotlivá napadená rozhodnutí a průběh řízení a potom stručně přednáší své námitky. Domáhá se práva na spravedlivý proces v dědickém řízení, v němž by měl být projednán veškerý majetek zůstavitelky, který měla ve společném jmění i ve výlučném vlastnictví. V tom, že nebyl projednán veškerý majetek (jmenovitě poukazuje na byt na adrese Z. v Brně, a na byt na adrese O., rovněž v Brně), spatřuje porušení práva na ochranu majetku. Dále poukazuje na průtahy v dědickém řízení, ovšem bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění.
III.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
10. Ve vztahu k usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. října 2008, č. j. 59 D 1642/2002-1038, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. října 2007, č. j. 59 D 1642/2002-847, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. září 2004, č. j. 59 D 1642/2002-380, je třeba konstatovat, že ústavní stížnost je opožděně podaná (§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu). Část řízení, v němž byla vydána usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. října 2007, č. j. 59 D 1642/2002-847, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. září 2004, č. j. 59 D 1642/2002-380, se týkala stanovení obvyklé ceny majetku ve společném jmění zůstavitelky a jejího manžela. Jak se podává z obsahu rozhodnutí (např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 21 Cdo 1762/2012-1578), byla tato část řízení pravomocně skončena již v roce 2008, přičemž tato rozhodnutí musela být v tomto roce stěžovateli i doručena, neboť proti nim podával jak dovolání, tak i ústavní stížnost, a proto je zcela evidentní, že ústavní stížnost podaná v roce 2014 byla podaná po lhůtě.
11. Obdobné platí pro usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. října 2008, č. j. 59 D 1642/2002-1038. Vzhledem k tomu, že se jednalo o procesní rozhodnutí, proti němuž nebyl přípustný opravný prostředek, je rovněž zcela zřejmé, že ústavní stížnost je i v tomto případě podána po lhůtě a je třeba ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
12. Dále se Ústavní soud zabýval ostatními ústavní stížností napadenými rozhodnutími.
13. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která obsahuje pouze minimalistickou argumentaci, brojí proti rozhodnutím, kterými byla v dědické věci určena obvyklá cena majetku a potvrzeno jeho dědictví. Přestože ústavní stížností formálně napadá uvedená rozhodnutí, je stěžovatel veden snahou, aby byl cestou ústavní stížnosti "doprojednán" další majetek náležející dle jeho názoru do dědictví a snaží se tak vrátit řízení zpět do prvotní fáze, jež však už byla pravomocně skončena a o níž dokonce rozhodoval i Ústavní soud (viz výše). Otázka (ne)zařazení obou stěžovatelem v ústavní stížnosti zmiňovaných bytů do společného jmění byla však vyřešena právě již ve fázi projednávání majetku spadajícího do společného jmění zůstavitelky a jejího manžela (ohledně bytu v ulici Z. bylo rozhodnuto, že není součástí společného jmění, když se stal výlučným majetkem manžela zůstavitelky; ohledně bytu na ulici O. soud konstatoval, že vlastníkem je 3. osoba, které byl uvedený byt vydán v rámci restituce). S námitkami tohoto charakteru vznesené stěžovatelem v odvolacím i dovolacím řízení se pak obecné soudy vypořádaly i v rámci odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí (zejména Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 21 Cdo 1762/2012-1578, Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 9. prosince 2010, č. j. 18 Co 78/2010-1285). Ústavní soud nemá důvod zaujímat jiné stanovisko, než bylo vyjádřeno ve shora citovaných usneseních.
15. Závěrem tedy Ústavní soud shrnuje, že podstatou námitek stěžovatele je především jeho nesouhlas se skutkovými a právními názory vyslovenými obecnými soudy. Takto postavená ústavní stížnost, v níž se převáženě polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, ať již skutkovými nebo právními, aniž by však byla protichůdná argumentace stěžovatele vybavena relevantní argumentací ústavněprávní, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.
16. Co se týče námitky průtahů v řízení, platí, že ji lze efektivně uplatnit jen v řízení, jež dosud neskončilo, a tato podmínka zde splněna není (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08). Jinak řečeno, v době rozhodování o ústavní stížnosti musí stav neodůvodněných průtahů trvat, a naopak je nelze efektivně vytýkat, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, pokud směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 21 Cdo 1762/2012-1578, usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 9. prosince 2010, č. j. 18 Co 78/2010-1285, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2008, č. j. 59 D 1642/2002-1070, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ve zbytku pak byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu