ECLI:CZ:US:2014:2.US.3240.13.1
sp. zn. II. ÚS 3240/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 850/2013-24 ze dne 28. 8. 2013, usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 29/2013 ze dne 12. 3. 2013 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 1 T 138/2011 ze dne 27. 11. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever byl stěžovatel uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), za což byl odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož předpisu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením tak, že je podle ustanovení §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že rozsudek nalézacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť je založen de facto výlučně na tvrzení poškozeného a v rozporu s právními názory opakovaně vyslovenými Ústavním soudem. Dále namítl, že okresní soud se žádným způsobem nevypořádal s dalšími provedenými důkazy a nevypořádal se ani s jeho námitkami a argumentací tak, jak byla shrnuta v závěrečné řeči jeho obhájkyně. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že dle jeho názoru byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a dovolacímu soudu vytkl, že jeho výklad, dle něhož dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měl své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného, není správný. Dovolací soud tedy dle přesvědčení stěžovatele zcela pomíjí, že prvostupňový rozsudek byl nepřezkoumatelný, kdy za této situace nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítnutí odvolání. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu a závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní stížnost je v zásadě opakováním argumentů, které stěžovatel již vznesl v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy (včetně Nejvyššího soudu) ústavně konformním způsobem vypořádaly. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci však ústavní stížnost důvodnou bez dalšího nečiní.
Pokud jde o námitky týkající se stěžovatelem opakovaně namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvé stolice, zabývají se jimi ve svých rozhodnutích jak krajský soud (str. 4 - 5), tak i Nejvyšší soud (str. 6 - 7). Z jejich odůvodnění je pak zřejmé, že jistý deficit stran odůvodnění lze nalézacímu soudu při vyhotovení rozsudku vytknout. Krajský soud v této souvislosti skutečně připomněl, že "odůvodnění napadeného rozsudku zcela nesplňuje požadavky ustanovení §125 trestního řádu na ně kladené, když z něj není patrné, jak se okresní soud vypořádal i s námitkami obhajoby (zabýval se pouze jednou) a neuvedl, co kterým důkazem bylo zjištěno ve vztahu k prokázání viny obžalovaného a proč v případě rozporů mezi důkazy uvěřil jen některým" (str. 4 in fine). Tyto vady ovšem krajský soud současně zhojil, když kupříkladu zdůraznil, že "pokud okresní soud tvrdí, že neměl při rozhodování jiné důkazy, než výpověď obžalovaného, svědeckou výpověď poškozeného Josefa Procházky a výpověď svědka Vlastimila Braného, neodpovídá jeho konstatování skutečnosti, neboť krom nich měl k dispozici protokol o ohledání oděvu poškozeného ze dne 30. 3. 2011, který ve spojení s výpovědí policisty Jana Palšoviče učiněné v hlavním líčení konaném dne 25. 9. 2012 a ve spojení s obsahem lékařské zprávy založené pod čl. 62 spisu významným způsobem podporuje věrohodnost výpovědi Josefa Procházky, že byl předmětného dne fyzicky napaden obžalovaným za okolností a z důvodu, které popisoval ve své výpovědi" (str. 4 - 5). Odvolací soud též odpověděl na odvolací námitky (původně argumenty obhajoby uplatněné již v řízení před soudem prvého stupně) týkající se údajných rozporů ve výpovědích svědků (srov. str. 5 a 6 napadeného usnesení krajského soudu).
Jednak takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s ústavním pořádkem, jednak ve světle tohoto procesního postupu odvolacího soudu nebylo třeba přistoupit ke kasaci odvoláním dotčeného prvoinstančního rozhodnutí, poněvadž jeho vady byly v důsledku zmíněného postupu zhojeny. Stěžovatel sice s argumentací odvolacího soudu polemizuje na pozadí vlastního hodnocení skutkových okolností, nicméně přehlíží, že řízení před Ústavním soudem není další částí trestního řízení, pročež zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze posouzení důkazů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Tu je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Pokud jde o výhrady směřující proti odmítacímu usnesení Nejvyššího soudu, ani jim nelze přisvědčit. Nejvyšší soud naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dlouhodobě spatřuje ve dvou rovinách, a sice buď že by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného, anebo by v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento výklad Nejvyššího soudu přitom byl jako ústavně konformní aprobován v řadě rozhodnutí Ústavního soudu (srov. např. usnesení vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 1670/12, III. ÚS 609/09 aj., dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nelze tedy akceptovat námitku stěžovatele, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně představuje naplnění zmíněného dovolacího důvodu. Stěžovatel totiž přehlíží, že sousloví "procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí", které obsahuje zákonná dikce vzpomínaného dovolacího důvodu, se váže právě k postupu odvolacího soudu, a nikoli k procesním aspektům řízení před nalézacím soudem, expressis verbis, termínem "takové rozhodnutí" se má na mysli právě odmítnutí či zamítnutí řádného opravného prostředku (zde odvolání), a nikoli rozhodnutí nalézacího soudu, kterýžto závěr zastává i právní doktrína (viz např. Šámal, P. et al. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 2027 in fine). Pokud pak jde o druhou alternativu, v naplnění jejíchž podmínek stěžovatel aplikaci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rovněž spatřoval, sluší se poznamenat, že tak učinil s výslovným poukazem na dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu (resp. viděno optikou dovolacího důvodu uvedeného v písmeni l/ - rozhodnutí soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pod který ovšem stěžovatel subsumoval opět nepřezkoumatelnost odsuzujícího rozsudku okresního soudu, která ale má čistě procesní, a nikoli hmotně právní charakter. Ostatně byl-li by rozsudek soudu prvního stupně vskutku nepřezkoumatelný, sotva by mohla být řeč o nesprávném hmotně právním posouzení věci, když by následkem nepřezkoumatelnosti takového posouzení vlastně ani nebylo, natož aby bylo možno zjistit (přezkoumat), zda a v jakém rozsahu je správné či nesprávné. Argumentaci stěžovatele proto nebylo možno v nejmenším přitakat. Nejvyšší soud tak nepochybil, pakliže naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. neshledal.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu