ECLI:CZ:US:2014:2.US.3262.13.1
sp. zn. II. ÚS 3262/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti N. H. H., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2013 sp. zn. 61 To 208/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. dubna 2013 č. j. 24 T 121/2012-329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 25. 10. 2013, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť byl názoru, že jimi došlo k porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že obecné soudy neposkytly ochranu základních práv stěžovatele, neřídily se při své rozhodovací činnosti zákonem a mezinárodní smlouvou, když neprojednaly nezávisle a nestranně návrh stěžovatele a postupovaly v rozporu s §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, vedeném u Okresního soudu v Praze 7 pod sp. zn. 24 T 121/2012, bylo zjištěno, že stěžovatel byl soudem prvního stupně uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měl dopustit tím, že nabízel k prodeji a přechovával za účelem uvádění do oběhu zboží neoprávněně opatřené ochrannými známkami, k němuž náleželo výhradní právo někomu jinému. Z výše uvedených důvodů rozhodl s poukazem na §268 odst. 1 trestního zákoníku tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2,5 let a v souvislosti s padělaným zbožím rozhodl podle §70 odst. 1 písm. a) a b) o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Soud prvního stupně konstatoval, že vzhledem ke způsobu a místu prodeje měl soud za to, že si stěžovatel musel být vědom, že jde prokazatelně o padělky. Stěžovatel podal proti výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, které odvolací soud podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl a konstatoval, že předcházející řízení netrpí žádnými podstatnými vadami, že zejména právo stěžovatele na obhajobu bylo zachováno a v žádném případě se neztotožnil s argumentací stěžovatele, který namítal, že důkazy v trestním řízení byly opatřeny nezákonně. Proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel dovolání nepodal.
V ústavní stížnosti stěžovatel stejně jako v průběhu řízení před obecnými soudy primárně namítal nezákonnost opatření důkazů a jejich nepoužitelnost v řízení. Nezákonnost spatřoval v postupu celníků, kteří měli být vysláni řídícím orgánem do akce bez použití služebního stejnokroje za účelem zastření svého postavení, aby oklamali prodejce, a odhalili tím prodej padělků. Stěžovatel napadl postup celníků a označil jej za protizákonný, neboť měli použít při výkonu své působnosti operativně pátrací prostředky, a to konkrétně předstíraný podvod a použití agenta ve smyslu ustanovení §158c a §158e trestního řádu, když měli procházet prostory tržnice v civilním oblečení a chovat se jako zájemci o koupi vystavených věcí. Kdy je při této činnosti oslovil stěžovatel jako prodejce a nabízel jim své vystavené zboží, učinil nabídku poskytnutí značkového zboží, kterou celníci akceptovali a následovali stěžovatele do skladových prostor, kde následně začali vykonávat svou úřední činnost. Stěžovatel označil takto získané důkazy za protizákonné pro neexistenci písemného povolení k užití operativně pátracích prostředků. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a rozhodl o porušení jeho základních práv.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7. Soudy obou instancí se k ústavní stížnosti vyjádřily tak, že na svých odůvodněních trvaly, přičemž zde nebyl dán důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele.
Ústavní soud musel opětovně připomenout, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, a to za podmínky vyčerpání veškerých procesních opravných prostředků. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb.) se podává, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Bod 28 stanoviska s ohledem na práva účastníků řízení a zejména s přihlédnutím k principu právní jistoty stanovil, že se toto stanovisko použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů, tzn. v době po podání stížnosti stěžovatele. Je však nutné ctít účel institutu sjednocujícího stanoviska pléna podle §23 zákona o Ústavním soudu, kterým je sjednocování judikatorní činnosti Ústavního soudu ve vztahu k právním názorům vysloveným v jeho dosavadních nálezech. V souladu s výše uvedeným pro posuzovaný případ bylo nutné dovodit, že pokud Ústavní soud musí sám posuzovat případnou existenci dovolacích důvodů a rozsáhle interpretovat námitky stěžovatele ve spojení s některým z dovolacích důvodů, je nutné označit takové podání stěžovatele za nepřípustné, neboť Ústavní soud nesmí nahrazovat rozhodovací činnost Nejvyššího soudu. Z tohoto důvodu Ústavní soud posoudil pouze námitku domnělého použití zakázaných operativně pátracích prostředků, a to konkrétně předstíraný podvod a použití agenta ve smyslu ustanovení §158c a §158e trestního řádu, neboť je zde předpoklad, že by je Nejvyšší soud v rámci meritorního přezkumu z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu, předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů dle §2 odst. 5 trestního řádu, nepřezkoumal. Ve zbytku je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná.
Ústavní soud je oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud posoudil ve světle ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu celních orgánů, ani orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
K námitce stěžovatele ohledně použití zakázaných operativně pátracích prostředků Ústavní soud uvádí, že konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění zkoumají primárně obecné soudy. Ústavní soud z těchto skutkových zjištění vycházel a ztotožnil se také s hodnocením obecných soudů. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že o zákonnosti opatřených důkazů nemůže být pochyb, pokud jde o jejich sílu, neboť stěžovatel byl při nabídce prodeje zboží sledován a jeho chování i místo uskladnění zboží jednoznačně ukazovaly na to, že o nelegálnosti svého počínání věděl. Odvolací soud pak připomněl, že nebylo zapotřebí splnění zákonných podmínek uvedených v §83a trestního řádu, tzn. příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, §158c předstíraný podvod či §158e použití agenta, neboť celníci by stánek stěžovatele minuli, nebýt jeho vlastní aktivity, když je zastavil a padělané výrobky jim ve skladu sám vnucoval. Z tohoto důvodu nebylo možné se ztotožnit s názorem stěžovatele, že jeho trestná činnost byla vyprovokována celními orgány. Spáchaný skutek vykazoval standardní znaky protiprávního jednání a stupeň nebezpečnosti pro společnost, příznačný pro přečiny. Samotná skutečnost, že pachatel v tomto případě jednal v omylu o skutečné identitě osob kupujících padělané zboží, není pro posouzení trestnosti relevantní. V této souvislosti je potřeba rozlišovat kontrolu od provokace, kdy kontrola je osvědčeným a zákonným prostředkem v boji proti závažné kriminalitě, oproti provokaci, která navádí ke spáchání trestného činu. V posuzovaném případě k provokaci jednoznačně nedošlo.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbylé části jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu