ECLI:CZ:US:2014:2.US.3318.13.1
sp. zn. II. ÚS 3318/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti F. J., zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem Kopečná 14, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 564/2013-49 ze dne 25. 6. 2013, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 424/2012 ze dne 5. 12. 2012 a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 46/2012 ze dne 2. 10. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným pod bodem 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), pod bodem 2) zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením tak, že je podle ustanovení §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které brojí proti opomenutým důkazům, kdy poukazuje na to, že soudy bezdůvodně zamítly jeho návrhy na výslech osob, jakož i na provedení dalšího dokazování. Obecným soudům stěžovatel vytýká absenci náležitého odůvodnění, když se náležitě nevypořádaly se všemi argumenty obhajoby, přičemž závěry soudů se pohybují na úrovni pravděpodobnosti. V této souvislosti poukázal na jednostrannost řízení, kdy akceptovány byly toliko argumenty obžaloby. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní stížnost je v zásadě opakováním argumentů, které stěžovatel již vznesl v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy (včetně Nejvyššího soudu) ústavně konformním způsobem vypořádaly. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, resp. s postupem v hodnocení důkazů, však ústavní stížnost důvodnou bez dalšího nečiní.
Pokud jde o námitky týkající se údajných vad v dokazování včetně tzv. opomenutých důkazů, zabývají se jimi ve svých rozhodnutích městský soud (str. 22), krajský soud (str. 10) i Nejvyšší soud (str. 6). Z odůvodnění obecných soudů je pak zřejmé, že návrhům stěžovatele nebylo vyhověno pro nadbytečnost, poněvadž jejich provedení nemůže mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, což také řádně odůvodnily ve svých rozhodnutích. Kupříkladu odvolací soud v tomto směru poukázal na to, že návrh na výslech svědků nelze vyhovět proto, že tito svědci s poškozenou a stěžovatelem nežili ve společné domácnosti, v podstatě se jedná o osoby, které by se mohly toliko obecně vyjádřit k jejich vzájemným vztahům, jak je pozorovali při běžných setkáních, přičemž k útokům však mělo docházet pouze v soukromí, kdy před jejími rodiči se k ní stěžovatel sice choval nevhodně, ale toliko slovně, avšak před nimi ji fyzicky nenapadal. Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s ústavním pořádkem.
Namítá-li stěžovatel absenci náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí, je třeba poznamenat, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Zejména nalézací soud se argumentům obhajoby věnoval obsáhle, ba nadstandardně, když nejprve zrekapituloval všechna dílčí vyjádření a tvrzení stěžovatele a posléze je takřka každé z nich zvlášť podrobil kritickému hodnocení (rozuměno posouzení jejich validity, resp. verifikace na pozadí výsledků provedeného dokazování). V této spojitosti soud prvé stolice hodnotil všechny svědecké výpovědi ve vzájemné souvislosti, jak mu ostatně ukládají základní zásady trestního řízení zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž žádné logické rozpory či jiný extrémní exces se z vývodů soudu nepodávají. Ani odvolací soud v tomto směru nezůstal pozadu. Pečlivě zvážil všechny odvolací argumenty a patřičně objasnil, proč nemohou obstát (str. 4 a násl.). Stěžovateli rovněž nelze přisvědčit v otázce údajné jednostrannosti trestního řízení, když soud provedl i celou řadu důkazů navržených obhajobou (konkrétně výslechy rodinných příslušníků stěžovatele, vyžádání lékařské zprávy ohledně zdravotního stavu poškozené, resp. lékařské zprávy ohledně její léčby u psychiatra, jakož i výslechy některých dalších svědků). I této námitce se odvolací soud více než dostatečným způsobem věnoval a zdůvodnil, proč tyto úsudky stěžovatele nejsou opodstatněné (str. 4).
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž, skrze popis deklarovaného účelu zamítnutých návrhů na doplnění dokazování, polemizuje s hodnocením skutkových okolností ze strany obecných soudů. Nicméně zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze posouzení důkazů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Tu je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní soud tak ve světle odůvodnění napadených soudních rozhodnutí nemohl rozumně dospět k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu