ECLI:CZ:US:2014:2.US.3342.13.1
sp. zn. II. ÚS 3342/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Kamila Mase, zastoupeného Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem Dlouhá 53/6, Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 15. 8. 2013, č.j. 1 To 509/2013 - 52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2013, směřuje proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě.
Napadeným usnesením bylo rozhodnuto podle §147 odst. 1 písm. c) trestního řádu o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2013, č.j. 0 Nt 4235/2013 - 40. Okresní soud uvedeným rozhodnutím podle §71a trestního řádu zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a současně podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijal písemný slib obviněného podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu ani nestanovil dohled probačního úředníka nad obviněným k nahrazení vazby podle §67 a), c) trestního řádu.
Přestože je stěžovatel řádně zastoupen advokátem, ve své stížnosti explicitně nespecifikuje, která ústavně garantovaná práva měla být rozhodnutím krajského soudu porušena. Z rozsáhlé stížnosti však je zřejmé, že v rozhodnutí (a patrně i v řízení mu předcházejícím) spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. Právo stěžovatele bylo dle jeho názoru soudy porušeno zejména v tom, že nebyl dodržen zákonem stanovený postup rozhodování o dalším trvání vazby a byl tak omezován na svobodě bez zákonného podkladu.
II.
V první námitce stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné pro absenci řádného odůvodnění. Ve skutečnosti však tato námitka, zdánlivě v intencích §68 odst. 1 trestního řádu, brojí proti vymezení a odůvodnění skutku tak, jak je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 3. 2013, č.j. OKFK-866-746/TČ-2012-252501. Podle názoru stěžovatele z tohoto usnesení (a potažmo i z napadeného rozhodnutí) nelze seznat popis skutkových okolností. Není zde uveden skutek, kterého se stěžovatel měl dopustit. Stěžovatel neví, jaké konkrétní skutky jsou mu ve vztahu k jakým konkrétním obchodům kladeny za vinu a proti jakému obvinění se má obhajovat, a proto také neví, pro jaké skutkové okolnosti podle §68 odst. 1 trestního řádu je stále držen ve vazbě. Provedené důkazy, ze kterých usnesení o zahájení trestního stíhání vychází, jsou uvedeny jen obecně a nekonkrétně. Celý následující text stížnosti se převážně věnuje námitkám vůči skutku a odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel, kromě námitek uvedených shora, dále rozsáhle polemizuje s hodnocením důkazů, které mají dokládat důvodnost obvinění a předkládá své stanovisko ke své údajné účasti na trestné činnosti. Až v kontextu s tím stěžovatel porovnává existenci či neexistenci vazebních důvodů, uvedených v napadeném rozhodnutí.
Stěžovatel tak argumentuje absencí důvodů tzv. útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu. Zejména nesouhlasí s tou částí odůvodnění rozhodnutí, kde jako důvod vazby jsou uvedeny kontakty stěžovatele v zahraničí, či kde se argumentuje výší trestní sazby trestu odnětí svobody, kterou je stěžovatel ohrožen.
Stěžovatel nesouhlasí ani se zdůvodněním vazebního důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu, podle něhož disponuje větším objemem finančních prostředků a opětovně kontakty stěžovatele v zahraničí (v EU i mimo EU), které nejsou blíže konkretizovány.
Stěžovatel žádný majetek, který by potvrzoval, že disponuje větším objemem finančních prostředků, nemá.
Stěžovatel dále uvádí, že další trvání vazby ohrožuje jeho zdraví, protože po operaci kolene, které se v minulosti podrobil, je pro další léčbu zásadní provádění rehabilitace pod odborným dohledem, což ve vazební věznici možné není.
III.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. nález ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10 nebo usnesení ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 40/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost. Vzhledem k tomu, že vazba může významným způsobem zasáhnout do osobní svobody jednotlivce, je jí v judikatuře Ústavního soudu vždy věnována náležitá pozornost.
Krátce po podání ústavní stížnosti (rozhodnutím státního zástupce podle §73b odst. 6 trestního řádu ze dne 8. 11. 2013) byl stěžovatel z vazby propuštěn. V tomto případě tedy nemůže Ústavní soud případnou vadu v rozhodování o vazbě napravit propuštěním z vazby, protože zde chybí bezprostřední a přítomný zásah do základního práva na respektování osobní svobody. Přesto, aby byl zajištěn přístup stěžovatele k odškodnění za případné nezákonné rozhodnutí, Ústavní soud přezkum napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího, provedl.
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech Krajského soudu v Ostravě porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
IV.
Stěžovatel je, spolu s dalšími osobami, trestně stíhán pro závažnou, úmyslnou a organizovanou hospodářskou trestnou činnost, jejíž povaha a podíl stěžovatele na ní byly základním podnětem pro uvalení vazby.
Ustanovení §68 odst. 1 trestního řádu, ovšem v kontextu s ustanovením §67 trestního řádu, předpokládá, že soud při rozhodování o návrhu státního zástupce na vzetí konkrétního obviněného do vazby musí mít k dispozici určité skutkové okolnosti. Soud přitom zkoumá, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a musí rozhodnutí o vazbě také skutkovými okolnostmi odůvodnit. Přitom soud vychází především z usnesení o zahájení trestního stíhání a z důkazů, o které se toto usnesení opírá. Činí tak nejen při vzetí do vazby, ale vždy, když se o vazbě následně rozhoduje znovu.
Pokud jde o usnesení o zahájení trestního stíhání, jeho smyslem není vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98). I z tohoto pohledu soud přistupuje k hodnocení důvodnosti zahájení trestního stíhání při rozhodování o návrhu na vzetí obviněného do vazby a o jejím následném trvání.
Z usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání plyne vymezení pachatelství stěžovatele ve vztahu k výše uvedené trestné činnosti. Vyplývá z něho, které objekty trestných činů, kým a za jakých okolností měly být jednáními stěžovatele zasaženy, přičemž s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 trestního řádu ani není možno očekávat zcela vyčerpávající popis skutků, jak jej stěžovatel požaduje. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, nelze mít tedy za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu trestního řízení prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby nebo dokonce v meritorním rozhodnutí. Spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání nedosahuje ústavněprávní roviny. V této konkrétní věci, již s ohledem na značný rozsah odůvodnění, není důvod se domnívat, že namítané nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání představují zjevnou libovůli v následném rozhodování soudce o vzetí do vazby.
V.
Napadené rozhodnutí krajského soudu o vazbě ze dne 15. 8. 2013 je jedním z řady rozhodnutí o vazbě učiněných v této trestní věci. Rozhodnutí obsahově navazuje na předchozí rozhodnutí, zejména na usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2013, č.j. 0 Nt 3151/2013 - 43, kterým byl stěžovatel do vazby vzat, a na rozhodnutí téhož soudu ze dne 10. 7. 2013, č.j. 0 Nt 4235/2013 - 40, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, proto Ústavní soud, možná poněkud nad rámec své povinnosti, přezkoumal i předchozí rozhodnutí.
Pokud jde o vazební důvody podle §67 písm. a) a c), kterých se ústavní stížnost výslovně týká, zde soud, jenž stěžovatele do vazby vzal, uvedl, že všichni obvinění (včetně stěžovatele) využili práva nevypovídat a stěžovatel spáchání trestného činu popřel. Stěžovatel při vazebním zasedání uvedl, že má trvalé bydliště v Polské republice a v České republice - v Ostravě bydlí se svou snoubenkou po dobu dvou let, je jednatelem a majitelem dvou obchodních společností (Bralovane, s. r. o. a další), nemá žádný cennější majetek, nevlastní žádné nemovitosti.
Soud dále v rozhodnutí výslovně konstatoval, že ve smyslu §67 trestního řádu přezkoumal, zda jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu, bylo spácháno, má všechny znaky trestného činu a jsou zde zřejmé důvody, že čin spáchal mj. stěžovatel. Soud dále uvedl, že obvinění je založeno na materiálech opatřených od správců daně, na skutečnostech zjištěných odposlechy telefonních hovorů a výslechem svědka A.T.H., provedeným jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Z toho soud usoudil, že je zřejmé, že obchodní společnosti, a to ve vztahu ke stěžovateli konkrétně společnost Bralovane, s. r. o., byly řízeny jednou organizovanou skupinou při zapojení různých osob, včetně stěžovatele, za účelem páchání trestné činnosti. Konkrétní způsob zapojení společnosti Bralovane, s. r. o., soud precizoval na str. 4 odůvodnění svého rozhodnutí.
Vazební důvod podle §67 písm. a) v případě stěžovatele spatřoval soud v tom, že s ohledem na právní kvalifikaci činu mu hrozí trest odnětí svobody ve výměře 9-13 let, a to uložený s ohledem na výši zatím zjištěné škody (349.535.071,- Kč celkem a činností stěžovatele z toho 96.828.442,29,- Kč) v horní hranici takto stanovené trestní sazby (§240 odst. 3, resp. §129 trestního zákoníku). Výnos z trestné činnosti se zatím orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit. Soud má proto důvodnou obavu, že tyto ukryté prostředky by mohly sloužit stěžovateli k vycestování do zahraničí a dlouhodobému pobytu zde, ke změně indentity a dalším změnám pobytů nejen pro něho, ale i pro okruh osob jemu blízkých. Stěžovatel je cizím státním příslušníkem, fakticky a bez ohlášení se zdržujícím na území České republiky. Obvinění, včetně stěžovatele, získali při svých aktivitách kontakty v zemích Evropské unie, ale i v Saúdské Arábii, Hong Kongu či Singapuru.
Vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu opřel soud o charakter trestné činnosti, její vysoký stupeň provázanosti, kdy hrozí, že prostředky, které trestnou činností obvinění včetně stěžovatele nakumulovali, přesunou do jiných podnikatelských subjektů, kde (podobně jak si počínali v tomto případě), budou prostřednictvím "nastrčených" osob v pozicích orgánů obchodních společností pokračovat v páchání trestné činnosti. Obvinění se trestné činnosti dopouštěli dlouhodobě a jejich podnikatelská činnost v rámci obchodních společností zapojených v řetězcích obchodních společností vzájemně si přeprodávající mobilní telefony a další zboží, měla pouze zastřít původ tohoto zboží, kdy kromě zločinného cíle neměla žádný jiný smysl, protože si tyto obchodní společnosti vzájemně prodávaly zboží bez marže.
Ústavní soud takové zdůvodnění vazebních důvodů považuje za dostatečně konkrétní, zdůvodněné skutkovými okolnostmi a přesvědčivé.
Rozhodnutí o vazbě bylo ostatně v zákonné lhůtě napadeno opravným prostředkem stěžovatele. Stěžovatel však podanou stížnost blíže neodůvodnil a tak možnost reakce soudu druhého stupně na případné své námitky eliminoval a ponechal toliko na jeho revizní povinnosti, zda a nakolik je rozhodnutí soudu prvního stupně zákonné a potažmo ústavně konformní. Ústavní soud má za to, že soud druhého stupně své revizní povinnosti i bez přispění stěžovatele dostál.
Dne 10. 7. 2013 Okresní soud v Ostravě pod č.j. 0 Nt 4235/2013 - 40 rozhodl o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Stěžovatel podpořil svou žádost nabídkou písemného slibu a návrhem na dohled probačního úředníka (§73 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu). Soud však žádost zamítl a návrhy nepřijal. Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu, podobně jako je tomu v ústavní stížnosti, rozsáhle polemizoval se závěry orgánů činných v trestním řízení uvedenými v usnesení o zahájení trestního stíhání a dále popisoval své zdravotní potíže. V rámci vazebního zasedání v polemice o skutkovém stavu stěžovatel pokračoval a opět se zmínil o zdravotních problémech souvisejících s předchozí operací kolene, nabídl slib a uvedl, že by se v případě propuštění na svobodu snažil najít nějakou práci v Ostravě, akceptoval by případné omezení vycestování do ciziny, ale nemůže nabídnout peněžitou záruku. Potvrdil, že má některé kontakty v zahraničí (Bulharsko a Německo).
Soud rozhodující o žádosti znovu vyhodnotil skutkový a právní stav trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Podle jeho názoru důkazy shromážděné po vzetí do vazby prohloubily podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem. Zdůraznil kriminální povahu řetězových obchodů prováděných též obchodní společností BRALOVANE, s. r. o., za kterou stěžovatel vystupoval, ve vztahu ke společnosti OCEANIA TRADING, s. r. o., a o kterých musel být informován, i když deklaruje opak. Soud jednotlivé důkazní prostředky potřebným způsobem konkretizoval a učinil z nich odpovídající závěry, které nesvědčí ani o protiústavní svévoli ani o libovůli. Soud s ohledem na již provedené důkazy také omezil vazební důvody na §67 písm. a) a c) trestního řádu.
Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 15. 8. 2013 pod č.j. 1 To 509/2013 - 52 usnesením, které je hlavním předmětem ústavní stížnosti. Krajský soud stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou.
V odůvodnění stížnosti soud odkázal přiměřeným způsobem na skutkový a právní stav věci zjištěný jednak policejním orgánem a jednak soudem prvního stupně při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby. Sám se vyjádřil k trvání obou shora uvedených vazebních důvodů a nad rámec rozhodnutí soudu prvního stupně i k zdravotnímu stavu stěžovatele. Současně krajský soud vyslovil přesvědčení, že přiměřená peněžitá záruka (kterou stěžovatel zatím ovšem nenabídl) by mohla postoj soudu k vazbě změnit.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s výsledkem hodnotící a rozhodovací činnosti obecných soudů týkající se vazebního řízení. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jež byla ústavní stížností napadena, jakož i podstatných částí vyšetřovacího spisu, které za tímto účelem opatřil, dospěl k závěru, že právní závěry učiněné obecnými soudy v posuzované věci nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, právní názory vyjádřené v předmětných rozhodnutích jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy se řádně a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami i návrhy stěžovatele. Ústavní rozměr základních zásad trestního řízení byl naplněn v souladu s maximou opakovaně akcentovanou v rozhodnutích Ústavního soudu.
VI.
Ústavní soud na základě výše uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu