ECLI:CZ:US:2014:2.US.3362.13.1
sp. zn. II. ÚS 3362/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1. P. Ř. a 2. P. T., právně zastoupených Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, Advokátní kancelář Bakeš & partneři, se sídlem Na Příkopě 23, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013 č. j. 6 Tdo 398/2013-35, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 17. ledna 2013 č. j. 13 To 624/2012-591 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. září 2012 č. j. 22 T 40/2011-534, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 11. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť mělo dojít k porušení jejich práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a k porušení principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i principu in dubio pro reo z něj vyplývajícího.
Z přiložených rozhodnutí a spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně uznal stěžovatele 2 vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon") z důvodu, že zásadně překročil svou pravomoc vůči poškozenému Miloslavu Forštovi a způsobil mu škodu ve výši 2 000 Kč na neoprávněně uložené blokové pokutě a škodu ve výši 1 500 Kč na nákladech za vyšetření a umístění na protialkoholní záchytné stanici a dále nemajetkovou újmu působenou nezákonným omezením jeho osobní svobody. Oba stěžovatelé pak byli uznáni vinnými za přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), který spáchali ve formě spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku. Stěžovatelé měli při výkonu funkce významně překročit intenzitu zákroku, následkem čehož řidiči podezřelému ze spáchání přestupku způsobili úmyslně poranění. Soud prvního stupně rozhodl tak, že stěžovatele 2 za výše uvedené jednání odsoudil podle §329 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti (18) měsíců. Stěžovatel 1 byl podle §329 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Oběma byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou (2) let. Soud prvního stupně také uložil stěžovatelům povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným způsobenou škodu. Stěžovatelé i státní zástupkyně podali ve věci odvolání. Obžalovaní nárokovali zrušení všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obžalovaných co do výše trestu a požadovala doplnění trestu o zákaz činnosti výkonu zaměstnání či služby v ozbrojených složkách. Odvolací soud výrokem I zrušil výrok o náhradě škody, v ostatním ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Výrokem II pak zamítl odvolání státní zástupkyně. K odvolání stěžovatelů Nejvyšší soud jejich podání dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád") odmítl.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti rekapitulovali průběh řízení před obecnými soudy, argumentovali opakovaným rušením prvostupňových rozhodnutí odvolacím soudem s tím, že šlo o jasný důkaz jejich neviny. Naopak, napadené rozhodnutí nově přidělené soudkyně soudu prvního stupně, která ve věci došla ke zcela opačnému názoru co do viny stěžovatelů, podali jako důkaz nesprávně obsazený soud prvního stupně. Stěžovatelé uvedli, že zásadně nesouhlasí s vylíčením skutkového stavu tak, jak jej obecné soudy pojaly. Odvolacímu soudu vytýkali nezákonný, nestandardní a zcela výjimečný postup. Stěžovatelé byli také přesvědčeni, že odvolací soud fakticky převzal funkci nalézacího soudu, a porušil tím čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a právo na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu také vytýkali, že neprovedl obhajobou navržené důkazy, ani se s nimi nevypořádal a rozhodl na základě extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a vyvozenými závěry, díky čemuž vydal ve věci nepřezkoumatelný rozsudek. Obecné soudy měly výše uvedeným postupem zásadním způsobem porušit princip presumpce neviny garantovaný čl. 40 odst. 2 Listiny a z něj vyplývající zásadu in dubio pro reo, neboť z provedených důkazů v řízení nevyplynul nezpochybnitelný závěr o vině stěžovatelů. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a konstatoval, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z toho, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení a dalších osob, jenž co do své zákonnosti a ústavnosti podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze i soudnímu přezkumu. Přezkum rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení v rámci ústavního soudnictví má proto podle názoru Ústavního soudu své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se jejich postup zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit nebo kdyby byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K tomuto v dané věci nedošlo.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného obsazení soudu prvního stupně, kterou stěžovatelé vznesli již v řízení před odvolacím soudem. Ústavní soud se zcela ztotožnil s argumentací odvolacího i Nejvyššího soudu, jak se s danou námitkou vypořádaly a pouze doplnil, že ústavní imperativ, kdy nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, který představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, nelze zaměňovat s nesouhlasným postojem ohledně výsledku řízení. Nově jmenovaná soudkyně soudu prvního stupně nezaložila rozpor s právem na zákonného soudce, naopak měla vyřešit pochybnosti o tom, zda nalézací soud byl způsobilý posoudit věc v souladu se zákonnými ustanoveními, a to nestranně a objektivně. Odvolací soud řádně a logicky odůvodnil, proč postupoval v souladu s §262 trestního řádu, když aplikoval ustanovení, které umožnilo, aby byla věc rozhodnuta jiným soudcem. Ústavní soud tedy neshledal, že by při ustanovování samosoudkyně nalézacího soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na zákonného soudce.
Pokud jde o sporná stanoviska stěžovatelů k nezákonnému, nestandardnímu a zcela výjimečnému postupu odvolacího soudu, má Ústavní soud za to, že v této věci není další instancí, jejímž úkolem je provést revizi řízení, které proběhlo před odvolacím soudem.
Výhrady, týkající se rozporu právní kvalifikace a skutkových zjištění, nebyly rovněž důvodné. Dle názoru stěžovatelů odporovaly závěry obecných soudů provedeným důkazům do té míry, že bylo možno hovořit o extrémním rozporu, zakládajícím porušení pravidel spravedlivého procesu. Stěžovatelé v této souvislosti uvedli, že soud prvního stupně rozhodl při jediném hlavním líčení, aniž bylo provedeno doplněné dokazování. Odvolací soud dále neprovedl obhajobou navržený výslech svědka, ani se s neprovedením navrhovaného důkazu řádně nevypořádal. Ústavní soud dospěl k názoru, že jednání, z něhož jsou stěžovatelé obviněni, jsou ve výroku i v odůvodnění rozhodnutí popsána dostatečně a připomněl, že není součástí soustavy obecných soudů, aby mohl přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41). Rozhodnutí soudů všech instancí jsou odůvodněna řádně a logicky, přičemž bylo možné souhrnně konstatovat, že Ústavní soud nezjistil v postupu obecných soudů žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů, odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu