ECLI:CZ:US:2014:2.US.337.14.1
sp. zn. II. ÚS 337/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. N., zastoupené JUDr. Stanislavou Rieglovou, advokátkou, se sídlem Tyršova 223/17, Rousínov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2013 č. j. 44 Co 253/2013-541, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označeným rozsudkem vydaným v její rodinněprávní věci bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodinného života dle článku 10 odst. 2 Listiny, a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na výchovu dítěte garantované článkem 32 odst. 4 Listiny, dále článek 3 a článek 12 Úmluvy o právech dítěte, a článek 3 písm. a) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 83 P 49/2011, se podává, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č. j. 44 Co 253/2013-541, potvrdil výrok I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2013, č. j. 83 P 49/2011-329, kterým byly nezletilé děti - syn a dcera - stěžovatelky svěřeny do výchovy otce. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že s ohledem na zájmy dětí, znalecké posudky a stanovisko opatrovníka bude pro děti, pokud se týče jistot při zajištění výchovy a výživy, vhodnější péče ze strany otce. Doplnil, že stěžovatelka nerespektuje soudní rozhodnutí o umístění syna do krizových zařízení, narušuje jejich výchovný režim a ohrožuje psychický stav syna bezdůvodnými žádostmi o lékařské vyšetření. Ačkoli se krajský soud necítil být odborníkem v oblasti psychiatrie, uzavřel, že takové jednání stěžovatelky je projevem bipolární poruchy osobnosti, která u ní byla dříve diagnostikována. Ohledně zahájení trestního stíhání otce pro týrání syna, krajský soud vycházel ze záznamu o výslechu syna, dle kterého byl syn v posledních dvou letech otcem asi pětkrát fyzicky trestán, přičemž krajský soud dospěl k závěru, že se jednalo o běžné fyzické tresty nedosahující intenzity týrání.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že nezjišťoval její aktuální zdravotní stav, ale laicky ho vyhodnotil tak, že trpí psychickým onemocněním, a pominul potvrzení jejího ošetřujícího psychiatra, podle kterého je bez projevů onemocnění a nutnosti medikace. Dle názoru stěžovatelky nebyl krajský soud kompetentní ani k vyhodnocení podezření ze spáchání přečinu týrání svěřené osoby, nýbrž měl vyčkat výsledků vyšetřování. Za zásadní pochybení krajského soudu považuje stěžovatelka okolnost, že soud nevyslechl syna, ač tento důkazní návrh opakovaně podávala zástupkyně stěžovatelky a syn napsal krajskému soudu dopis a e-mail, v nichž vyjadřoval přání být se stěžovatelkou a být slyšen. Stěžovatelka odvolací soud kritizuje také proto, že nevyslechl ani nečetl písemnost, kterou do spisu založila synova třídní učitelka, P. Š., specializující se na problematiku týrání dětí, které se syn, maje k ní velkou důvěru, svěřil s nepřiměřeným fyzickým trestáním ze strany otce, a která podala trestní oznámení. Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, že krajský soud vyhodnotil její upozornění, že syn má psychosomatické obtíže projevující se častým průjmem, bolestmi břicha a sebepoškozováním jako bezvýznamné záminky. Upozorňuje, že dle odborníků z oblasti dětské psychologie by mělo být dítě při podezření na týrání ze strany dospělé osoby hospitalizováno; v synově případě nedošlo k hospitalizaci, natož k běžnému lékařskému vyšetření.
4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci rozhoduje mj. o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak je tomu například v otázce rozvodu manželství - srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002 a sp. zn. IV. ÚS 778/02 ze dne 12. 3. 2003; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. To se ostatně odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině není až na několik výjimek proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
7. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná. Ústavní soud neshledal nepřiměřenými důvody, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí o svěření dětí stěžovatelky do výchovy otce, a to zejména jestliže zdůrazňovaly zájem na klidném výchovném prostředí a braly do úvahy jednání stěžovatelky v zařízeních, jejichž úkolem byla nápomoc rodinám v krizových situacích (srov. zpráva Spondea, o. p. s. na č. l. 463 procesního spisu, sdělení Úřadu Městské části Brno - Líšeň na č. l. 493, zpráv Krizového centra pro děti a dospívající na č. l. 494 a č. l. 502). Krajskému soudu je však třeba vytknout, že samostatně bez opory v lékařských zprávách či znaleckých posudcích učinil závěr ohledně duševního zdraví stěžovatelky, tedy nepřípustně hodnotil otázku, k níž je třeba odborných znalostí, které nemá. Nicméně nebylo podstatné, zda bylo u stěžovatelky v době rozhodování soudu formálně diagnostikováno psychické onemocnění lékařem či nikoli, nýbrž jak klidné a stabilní zázemí je schopen rodič dětem poskytnout.
8. Oprávnění soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení posoudit otázky zasahující do oboru trestního práva zakládá ustanovení §135 o. s. ř. Je na úvaze civilního soudu, aby zodpovědně zvážil, zda sám vyřeší prejudiciálně otázku spáchání trestného činu či zda přeruší řízení a vyčká výsledků trestního řízení, přičemž volba první varianty neznamená "méně správný" postup jen proto, že se ve věci nevyčká rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Pro soud rozhodující v občanském soudním řízení je totiž zásadní, zda jednání otce, ohledně kterého bylo podáno trestní oznámení, snižuje jeho výchovnou způsobilost a ohrožuje tak zájem syna na řádné rodičovské péči; zda lze takové jednání také kvalifikovat jako trestný čin, je již otázkou vedlejší, resp. nezpůsobilost otce k řádné péči o syna může být shledána bez ohledu na to, zda bude jeho jednání nakonec hodnoceno jako trestný čin či nikoli. Závěr krajského soudu, že se jednalo o běžné fyzické tresty, není dle přesvědčení Ústavního soudu nepřiměřený.
9. Lze připustit, že krajský soud pochybil v tom, že v odůvodnění svého rozhodnutí neosvětlil, z jakých důvodů neprovedl důkaz písemným vyjádřením P. Š. a jejím výslechem. Toto pochybení však nedosahuje intenzity porušení práva na spravedlivý proces, neboť navržené důkazy lze hodnotit jako nadbytečné, poněvadž vyjádření P. Š. se týkalo týrání syna, avšak nepřinášelo žádné bližší údaje v porovnání s výslechem syna policií, a dále se týkalo dřívějšího umístění syna v Krizovém centru pro děti a dospívající v X ulici, které s ohledem na výsledek posuzovaného soudního řízení již nebylo aktuální.
10. Ohledně výslechu nezletilého syna je třeba poukázat na článek 12 Úmluvy o právech dítěte, který zakotvuje právo dítěte být vyslechnuto, pokud dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům. Vzhledem k tomu, že věková hranice nezletilého není nikde pro tento procesní úkon taxativně stanovena, je na úvaze soudu, kdy přizná nezletilému schopnost formulovat své vlastní názory a jakou důkazní váhu jim s ohledem na věk a úroveň dítěte bude přikládat (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 738/08 ze dne 5. 6. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při zohlednění konkrétní situace je třeba vycházet z toho, že člověk inteligenčně dospívá mezi jedenáctým a dvanáctým rokem života, a proto u dítěte staršího dvanácti let zásadně neexistuje důvod pro odepření práva na slyšení přímo soudem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009, N 80/53 SbNU 11, bod 19, nález sp. zn. III. ÚS 459/03 ze dne 20. 8. 2004, N 117/34 SbNU 223, usnesení sp. zn. II. ÚS 4475/12 ze dne 17. 1. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze vyloučit ani situaci, kdy i dítě nižšího věku je shledáno psychicky vyspělým natolik, že je třeba mu poskytnout prostor k vyjádření (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011, N 131/62 SbNU 59). Za relevantní důvod pro odepření práva dítěte na slyšení je naopak nutno považovat okolnost, že dítě není s ohledem na stupeň svého vývoje schopno vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření, která se ho týkají. Synu stěžovatelky bylo v době rozhodování obecných soudů devět let, a proto Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily svou povinnost ho vyslechnout, a to i s ohledem na okolnost, že jim byl v znaleckém posudku zprostředkován názor syna na to, s kterým rodičem by chtěl žít.
11. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu