ECLI:CZ:US:2014:2.US.3372.13.1
sp. zn. II. ÚS 3372/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Aleny Solčianské, zastoupené Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem se sídlem Vodičkova 710/31, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. 33 Cdo 2940/2012-280, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2012 č. j. 24 Co 33/2012-249 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. října 2011 č. j. 13 C 28/2010-195 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka usilovala o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil výše uvedený rozsudek Okresního soudu Praha-západ, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení vlastnického práva. Nalézací soud vyšel z toho, že stěžovatelka darovala na základě darovací smlouvy svému synovi Jaroslavu Solčianskému (též jako vedlejší účastník č. 1) ideální polovinu předmětné nemovitosti. Stěžovatelka později svého syna písemně vyzvala k vrácení daru dle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to pro hrubé porušení dobrých mravů. Podanou žalobou na určení se domáhala svého vlastnictví k předmětné nemovitosti vůči synovi i dalším novým nabyvatelům, kteří se stali vlastníky předmětné nemovitosti na základě příklepu ve veřejné dražbě. Výzva na vrácení předmětné nemovitosti byla doručena až poté, co byl v rámci insolvenčního řízení jejího syna prohlášen úpadek. Předmětná nemovitost se stala součástí majetkové podstaty a jako takovou ji insolvenční správce nechal vydražit. Soud prvního stupně zkoumal, zda jsou splněny předpoklady uplatnění určovací žaloby a dospěl k názoru, že stěžovatelka nepostupovala v souladu s právní úpravou insolvenčního řízení, tedy nežádala v rámci incidenčního sporu o vyloučení ideální poloviny předmětné nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka - syna. Z tohoto důvodu byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Krajský soud v Praze jakožto soud odvolací rozhodnutí prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením odmítl. Dovolání nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. l, písm. c) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní význam, jelikož neřešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolací důvody, které stěžovatelka uvedla, byly nově formulované právní otázky, na kterých odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, proto nemohly být podrobeny dovolacímu přezkumu. Nejvyšší soud konstatoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a po právní stránce se s odvolacím soudem plně ztotožnil, zejména v tom smyslu, že stěžovatelce nesvědčil v řízení o určovací žalobě naléhavý právní zájem a potvrdil, že měla svůj nárok k předmětné nemovitosti uplatnit v souladu s pravidly insolvenčního řízení, tzn. formou vylučovací žaloby v incidenčním sporu.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřovala v excesivním postupu okresního soudu, který dle jejího názoru posoudil naléhavost právního zájmu na určení vlastnického práva ryze formalisticky, když nezohlednil další probíhající řízení, tj. řízení o vyloučení věci a řízení o vyslovení neplatnosti dražby. Stěžovatelka vyslovila názor, že otázka vrácení daru měla být posuzována poměrem speciality k obecným ustanovením insolvenčního zákona, a to vzhledem k nárokům třetích osob vůči majetku zahrnutému do majetkové podstaty úpadce. Dále stěžovatelka namítala, že obecné soudy neprojednaly věc meritorně, čímž stěžovatelce zabránily v možnosti domoci se ochrany svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti v řízení o vyloučení věci a řízení o vyslovení neplatnosti dražby. Stěžovatelka rovněž dovozuje, že došlo k průtahům v dalších dvou výše uvedených řízeních, a to v přímé souvislosti s žalobou na určení vlastnického práva. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky.
Otázka existence naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu je otázkou právní. Předpokladem pro meritorní přezkum návrhu soudem je naplnění dvou procesních podmínek, a to naléhavého právního zájmu na určení a věcné legitimace účastníků. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo by se jeho postavení stalo nejistým. Věcnou legitimaci má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde (srov. i Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, Praha, C.H. Beck, str. 191, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 110/01). V posuzovaném případě nešlo o situaci, kdy by bylo vlastnické právo fakticky ohroženo, nebo by se právní postavení stěžovatelky stalo nejistým. Z obsahu odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že obecné soudy podanou žalobu z hlediska uvedených zákonných procesních podmínek řádně hodnotily a uzavřely, že stěžovatelka nemá ve vztahu ke svému synovi naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti, neboť v době podání žaloby již vlastníkem nebyla. Vlastníky v té době byli naopak Ladislav a Zdenka Jirákovi (jinak také vedlejší účastníci č. 2 a 3), u kterých naléhavý právní zájem stěžovatelce svědčil, avšak v jejich případě obecné soudy dovodily nedostatek věcné legitimace. Obecné soudy stěžovatelce logicky a srozumitelně vyložily, v čem spočíval nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádný argument, jímž by závěr Nejvyššího soudu o absenci preventivního účinku předmětné určovací žaloby zpochybnila.
Názor obecných soudů, vyjádřený v jejich rozhodnutích, považuje Ústavní soud za správný. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy respektovaly při interpretaci a aplikaci ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. elementární požadavky spravedlnosti. Výklad a aplikaci použitého ustanovení provedly ústavně konformním způsobem i v mezích zákona. Jejich právní závěry nejsou projevem nepřípustné libovůle.
Stěžovatelka v řízení především podstatným způsobem opomenula specifika insolvenčního řízení, když ve věci včas nepodala vylučovací žalobu na vydání nárokované nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka. Tento postup nelze interpretovat jako přílišný formalismus ze strany obecných soudů, ale je nutné jej posuzovat jako liknavé jednání stěžovatelky, které lze přičítat toliko k její tíži. Článek 36 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu. Nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve věci. V projednávané věci k jeho porušení nedošlo.
Ostatními argumenty stěžovatelky, tzn. posouzení otázky vrácení daru vzhledem k insolvenčnímu řízení a průtahům v řízení, se Ústavní soud nezabýval, neboť tyto neměly žádný vztah k závěrům o absenci naléhavého právního zájmu, ani o věcné legitimaci vedlejších účastníků č. 2 a 3, které byly pro výsledek řízení před obecnými soudy určující. Ani případné přisvědčení k těmto námitkám by nemohlo přivodit příznivější výsledek.
Ústavní soud nezjistil porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení práva vlastnit majetek stěžovatelky, která jsou zaručena ústavním pořádkem České republiky. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost ve shora vymezené části bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu