ECLI:CZ:US:2014:2.US.3396.13.1
sp. zn. II. ÚS 3396/13
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Šorbana, zastoupeného Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem Macharova 376, Mělník, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013, č. j. 29 Co 270/2013-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny) a právo stěžovatele na rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013, č. j. 29 Co 270/2013-85, potvrdil ve výrocích II. a IV. rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 2. 2013, č. j. 10 C 47/2012-53, kterými určil, že stěžovatel, jakožto žalovaný, je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi, jakožto žalobci, částku 13 870,- Kč s úrokem z prodlení (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). V ostatních výrocích zůstal nedotčen.
Podstatou předmětného sporu byla pohledávka vedlejšího účastníka ve výši 13 870,- Kč, jejíž zaplacení se domáhal po stěžovateli a která představovala doplatek ceny za zhotovení reklamních samolepek, samolepících etiket, triček a čepic s návrhem potisku, resp. motivu, které si stěžovatel u vedlejšího účastníka objednal. Celková cena za zhotovení shora uvedeného byla 23 870,- Kč, avšak při převzetí zhotovených předmětů stěžovatel uhradil vedlejšímu účastníkovi pouze částku 10 000,- Kč. Vedlejší účastník proto po předchozích neúspěšných výzvách k plnění uplatnil úhradu nedoplatku žalobou u soudu. Stěžovatel (žalovaný) v řízení argumentoval především nedostatkem pasivní legitimace. Jádrem sporu tedy byla hmotněprávní otázka, zda stěžovatel vystupoval při objednání zboží, jeho převzetí a částečné úhradě jako fyzická osoba (příp. jako fyzická osoba podnikatel) nebo jednal jménem společnosti, jejímž je jediným jednatelem.
Soud prvního stupně žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, když na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel vystupoval při objednání předmětů jako fyzická osoba.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. potvrdil. Odvolací soud sdílí skutkové závěry soudu prvního stupně, jakož i právní kvalifikaci aplikovanou na daný případ.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013, č. j. 29 Co 270/2013-85, podává stěžovatel ústavní stížnost.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že odvolací soud zcela převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, aniž by rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal na základě argumentů uvedených v opravném prostředku. Soud prvního stupně svá skutková zjištění vyvodil pouze z domněnky o nesolventnosti stěžovatele a z tvrzení vedlejšího účastníka, podložených listinami, které neobsahují ani potvrzení objednávky, ani převzetí zboží druhou stranou a jsou vzájemně rozporné.
Stěžovatel při sjednání zakázky (což potvrdil i vedlejší účastník) uvedl IČ společnosti, jejímž je jednatelem.
Domnívá se, že pokud se odvolací soud s námitkami řádně nevypořádal, dopustil se libovůle (k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1235/11). Napadený rozsudek postrádá rovněž řádné odůvodnění, je nepředvídatelný.
Porušení práva na rovnost účastníků v řízení spatřuje v tom, že soud prvního stupně prováděl a hodnotil důkazy s výslovným poukazem na skutečnost, že je mu osoba stěžovatele známa "vzhledem k ostatní obchodní agendě věcí proti němu vedených, když žalovaný neplní finanční závazky různým subjektům".
Je přesvědčen, že ústavněprávního rozměru dosahuje svévolný postup odvolacího soudu, kdy byla jeho skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tyto závěry nebyly řádně zdůvodněny a stěžovateli nebylo umožněno využít jiného řádného, či mimořádného opravného prostředku.
III.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
V posuzované věci Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost není ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se z ústavněprávních hledisek s uplatněnými námitkami dostatečně vypořádaly.
Obecné soudy náležitě zjistily skutkový stav věci, vyplývající z provedeného dokazování, důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy každý samostatně, jakož i ve vzájemných souvislostech. Právní posouzení vychází ze skutkových závěrů. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečná, obsahují jasné argumenty, resp. úvahy, kterými se soudy řídily. V předmětné věci se jedná o výklad běžného práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí a s ohledem na skutečnost, že je oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K jednotlivým námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí:
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že by skutková zjištění obecné soudy vyvodily pouze z domněnky nesolventnosti stěžovatele a z listinných důkazů předložených vedlejším účastníkem, které však neobsahují označení stěžovatele. Soud prvního stupně poměrně pečlivě v rozhodnutí uvedl, jaké skutečnosti byly z jednotlivých důkazních prostředků zjištěny, když kromě výše uvedených soud vycházel i z e-mailové korespondence účastníků, z výpisu živnostenského rejstříku, z faktur předložených stěžovatelem, z konkrétních webových stránek.
Ze žádného důkazního prostředku však nevyplynulo, že by stěžovatel někde výslovně uvedl, že jedná za společnost, jejímž je jediným jednatelem. Na věci nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel až posléze, kdy byla zakázka telefonicky upřesňována, uvedl vedlejšímu účastníkovi IČ. Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, podle kterého, pokud stěžovatel nehodlal ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi jednat osobně svým jménem, jak tomu však opakovaně bylo, nic mu nebránilo v tom, aby řádně vedlejšímu účastníkovi označil uvedenou společnost jako objednatele zakázky jmenovitě, tj. aby bylo jasné, že zavazuje právě jmenovanou obchodní společnost a nikoli sám sebe. K tomu Ústavní soud dodává, že zhotoviteli (vedlejšímu účastníkovi) nevyplývá žádná povinnost ověřovat identifikační údaje objednatele (stěžovatele). Mělo by být v zájmu objednatele předložit úplné identifikační údaje o osobě, za kterou jedná. Neučinil-li tak a vystupoval-li pod svým jménem a příjmením, resp. posléze i s uvedením IČ, které však nekoresponduje s ním, jako fyzickou osobou, nelze to přikládat k tíži vedlejšího účastníka. Nadto stěžovatel po celou dobu, až do převzetí zhotovených předmětů a uhrazení části ceny (dokonce i poté, kdy byl o doplatek urgován), s vedlejším účastníkem komunikoval, takže měl dostatek příležitostí ozřejmit vedlejšímu účastníkovi, jak a za koho jedná.
S námitkou stěžovatele, že bylo k jeho osobě ze strany obecných soudů přistupováno jako k nesolventní osobě, čímž došlo k porušení rovnosti účastníků řízení, se Ústavní soud neztotožňuje. Soud prvního stupně si opatřil o stěžovateli informace z databáze ISAS, z níž zjistil, že je evidováno více převážně exekučních věcí proti žalovanému. Jde však jen o jeden z vícero důkazních prostředků (tedy nikoli jediný), které soud prvního stupně hodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů. Stěžovatelův názor je pouze subjektivní, když z hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy nelze přisvědčit tomu, že by soudy na základě takto získaných informací postupovaly v rozporu se zásadou rovnosti.
K námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, spočívající v tom, že soud v rozsudku uvedl nový skutkový závěr, spočívající v tom, že si žalovaný (stěžovatel) měl při objednání výrobků vlastnoručně vyplnit zakázkový list, i když z jednotlivých důkazních prostředků vyplynulo, že tak učinil vedlejší účastník, lze přisvědčit, že došlo k určité, spíše formulační, nepřesnosti, které se dopustil odvolací soud. Ústavní soud však je toho názoru, že nešlo o takové pochybení, které by mělo vliv na samotný výsledek řízení před obecnými soudy a nelze mu tedy přiznat takovou relevanci, která by odůvodňovala vyhovění ústavní stížnosti.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení těchto závěrů způsobem, který by měl svědčit o opodstatněnosti jeho názoru. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečným způsobem rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu