ECLI:CZ:US:2014:2.US.3404.13.1
sp. zn. II. ÚS 3404/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Pavla Bučka, zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem, advokátem, AK se sídlem Krkoškova 2, 613 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2013 č. j. 26 Cdo 1207/2013-376, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012 č. j. 15 Co 339/2008-358 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2008 č. j. 21 C 1/2007-234, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení neplatnosti zvýšení nájemného.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 21 C 1/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel jako vlastník domu v B. oznámil dopisem ze dne 23. 9. 2009 nájemkyni bytu X, paní Daně Makarové, že dnem 1. 1. 2007 jednostranně zvyšuje nájemné z bytu. Jmenovaná se žalobou proti stěžovateli domáhala určení neplatnosti zvýšení nájemného. Městský soud v Brně po provedeném dokazování a místním šetření ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že zvýšení nájemného v bytě žalobkyně je neplatné. Podle soudu předmět nájmu, který stěžovatel předpokládal, v době zvýšení nájemného neexistoval, neboť byt ztratil charakter bytu I. kategorie odpojením plynu, vody a elektrické energie, a neodpovídal ani výměře, ze které stěžovatel vycházel při výpočtu zvýšení nájemného. Toto rozhodnutí Krajský soud v Brně potvrdil, jeho rozsudek však Nejvyšší soud zrušil z důvodu nesprávného právního posouzení věci a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Jednostranné zvýšení nájemného označil za úkon, který co do formy a obsahu sice neodporuje zákonu č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nicméně je neplatný, neboť se příčí dobrým mravům ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Krajský soud odhlédl od velikosti plochy, ze které stěžovatel počítal celkovou výši nájemného, a na základě ostatních skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním hodnotil chování stěžovatele jako účelové, cíleně vedené snahou ukončit nájemní vztahy nájemců k bytům s regulovaným nájemným. K odvolacím námitkám soud uvedl, že ani rekonstrukční práce na domě v B., prováděné v souladu s příslušnými předpisy, nemohly vyloučit závěr o porušení dobrých mravů mezi pronajímatelem bytu a nájemcem. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Právní úkon stěžovatele jako pronajímatele bytu Nejvyšší soud označil za neplatný ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. pro absenci údaje o podlahové ploše bytu.
V ústavní stížnosti stěžovatel předeslal, že právo na zvýšení nájemného mají všichni pronajímatelé, které nelze na základě nějakých výjimek rozlišovat či limitovat, či dokonce toto právo odepřít odkazem na dobré mravy. Podle stěžovatele je absurdní bránit vlastníkovi v oznámení zvýšení nájemného nájemci po dobu probíhajících stavebních prací, žalobkyně ostatně mohla v případě zhoršených podmínek při užívání bytu nebo domu požadovat slevu z nájmu až do jeho výše. Stěžovatel též upozornil na záměny odborných termínů - krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí použil termín podlahová plocha, dovolací soud hovořil o ploše obytné. Velikost podlahové plochy [definované v §2 písm. d) zákona č. 107/2006 Sb.] a obytné plochy (definované v dříve platné vyhlášce č. 60/1964 Sb.) se přirozeně liší, což mohlo vést k chybným právním závěrům. Stěžovatel rovněž vyjádřil přesvědčení, že zvýšení nájemného z částky 1 338 Kč na 1 699 Kč měsíčně nemohlo být v rozporu s dobrými mravy a upozornil, že Krajský soud v Brně neprovedl žádné porovnání s cenou obvyklou v místě a čase, nezabýval se ekonomickým rozborem výdajů vlastníka spojených s předmětným bytem a nepřihlédl k obsahu protokolu Státní energetické inspekce, ze kterého vyplývá, že dům byl odpojen od plynu z důvodu úniků plynu. K obsahu odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že považuje za nesporné, že údaj o podlahové ploše byl obsažen v oznámení o zvýšení nájemného a že nalézací soud měl k dispozici důkaz, z něhož byla správnost údaje o podlahové ploše ověřitelná.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi vyložil, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Taková pochybení však v projednávané věci neshledal.
V projednávané věci bylo řízení ukončeno rozsudkem Nejvyššího soudu, který považoval oznámení o zvýšení nájemného za neplatné z důvodu absence údaje o podlahové ploše bytu. Nejvyšší soud již dříve zaujal názor, že předpokladem řádného stanovení zvýšeného měsíčního nájemného je správnost všech údajů, jež jsou pro jeho stanovení významné. Není-li tomu tak, tj. je-li oznámení založeno na nesprávné výměře podlahové plochy bytu, nemůže být správné ani zvýšení měsíčního nájemného1. Skutkové zjištění soudu prvního stupně, že stěžovatel při zvýšení nájemného vycházel z nesprávné výměry bytu žalované, spojené se závěrem Nejvyššího soudu o neplatnosti oznámení v důsledku absence údaje o podlahové ploše bytu, z ústavně právního hlediska obstálo.
V oznámení o zvýšení nájemného, založeného ve spisu Městského soudu v Brně (č. l. 4), stěžovatel vycházel z "aktuální plochy pro nájemné 48,8m2". I za situace, že by tato výměra měla představovat podlahovou plochu bytu, nejednalo by se o údaj správný. Podlahovou plochu tvoří v souladu s ustanovením §2 písm. d) zákona č. 107/2006 Sb. součet podlahových ploch všech místností bytu a jeho příslušenství, a to i mimo byt, pokud jsou užívány výhradně nájemcem bytu; podle §121 odst. 2 obč. zák. tvořilo příslušenství bytu vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány, tedy i sklep. V řízení bylo nesporné, že byt č. 1 v B. tvoří dva pokoje, kuchyně a předsíně, to vše o výměře 43,15 m2; podlahová plocha sklepa, určeného k užívání spolu s bytem žalobkyně, nemohla být určena, neboť v místech, kde se nacházel, byla při místním šetření nalezena rozestavěná místnost bez vchodu, osvětlení, omítek a podlah. Lze tedy uzavřít, že skutkové zjištění nalézacího soudu mělo oporu v provedeném dokazování a právní závěr Nejvyššího soudu z něho vyvozený nebyl s tímto skutkovým zjištěním v extrémním nesouladu. Vzhledem k důvodu, o který se opíral Nejvyšší soud při svém závěru o neplatnosti úkonu stěžovatele, nezabýval se Ústavní soud argumentací stěžovatele stran dobrých mravů; bylo totiž zřejmé, že právní závěr Krajského soudu v Brně byl v dovolacím řízení překonán.
Po prostudování obsahu vyžádaného spisu Městského soudu v Brně Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzenému porušení práv zaručených v čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Rozhodnutí obecných soudů sama o sobě svědčí o tom, že stěžovatel měl možnost předstoupit před soud, vyjádřit se k žalobním námitkám, předložit svá tvrzení, která pokládal za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře, reagovat na návrhy a vyjádření protistrany a čerpat opravné prostředky; obecné soudy o jeho návrzích v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu rozhodly. Prostý nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů či právním názorem přijatým na základě zjištěného skutkového stavu sám o sobě nemůže přivodit kasaci soudního rozhodnutí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 157/96 ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)], a žádný jiný důvod pro svůj zásah Ústavní soud neshledal. Ústavní soud též nepřisvědčil tvrzenému porušení práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť věc byla projednána veřejně, v přítomnosti stěžovatele (č. l. 82, 162, 187, 196, 210, 216), který měl možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K záruce projednání věci bez zbytečných průtahů stěžovatel neargumentoval.
Pokud se stěžovatel domáhal po žalobkyni placení zvýšeného nájemného způsobem, se kterým zákon spojuje neplatnost právního úkonu, nelze mít za to, že jeho očekávání nabytí určité majetkové hodnoty bylo legitimní. Ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě sice zajišťuje ochranu majetku, který nebyl zatím do vlastnictví nabyt, ale pouze tehdy, je-li zde důvodné a právně založitelné reálné očekávání jeho nabytí. Jinými slovy vyjádřeno, neplatný úkon stěžovatele vylučuje závěr o důvodném a právně založitelném reálném očekávání nabytí vyššího nájemného.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu