ECLI:CZ:US:2014:2.US.3418.13.1
sp. zn. II. ÚS 3418/13
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelek Naděždy Pavelkové a Naděždy Hezucké, obou zastoupených JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2013, č. j. 30 Cdo 955/2013-117, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012, č. j. 53 Co 298/2012-94, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2012, č. j. 41 C 112/2011-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelky se obrátily na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčeny na svých ústavně garantovaných právech. Namítají porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i porušení čl. 4 Ústavy České republiky.
Stěžovatelky se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhaly zaplacení částky 63 000,- Kč s úrokem z prodlení, představující náhradu škody, která jim byla způsobena nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení ve věci, v níž vystupovaly jako právní nástupkyně poškozeného (zemřelého otce). Uvedená částka představuje vklad do společnosti Joint Invest Action k. s. ve výši 60 000,- Kč a tzv. emisní ážio ve výši 3 000,- Kč.
Dne 19. 3. 1997 bylo zahájeno trestní stíhání osob, které tuto společnost ovládaly a spravovaly, pro trestný čin podvodu podle §150 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Poškozený se připojil s nárokem na náhradu škody dne 17. 11. 1998. Usnesením Policie ČR ze dne 31. 3. 2008, ČTS: PSP 492/ČT-2008, které nabylo právní moci dne 20. 5. 2008, bylo podle §159a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), trestní stíhání podezřelých odloženo. Důvodem byla skutečnost, že sdělení obvinění odporuje zákonným požadavkům ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu a v důsledku toho nebylo trestní stíhání proti obviněným vůbec zahájeno. Z usnesení též vyplývá, že pochybení orgánů činných v trestním řízení nelze napravit, neboť došlo k promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Stěžovatelky se proto obrátily na Ministerstvo spravedlnosti s nárokem na náhradu škody, které však jejich žádosti nevyhovělo. Pohledávku též přihlásily do konkurzního řízení na majetek uvedené společnosti a tato byla správcem konkurzní podstaty uznána.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 1. 3. 2012, č. j. 41 C 112/2011-68, o žalobě stěžovatelek tak, že tuto zamítl, když neshledal naplnění základních předpokladů odpovědnosti žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) za tvrzenou škodu ve smyslu §5, §8 a §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), ve znění pozdějších předpisů. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem lze proti státu úspěšně uplatnit jen tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky vůči dlužníku, který je povinen plnit. Po dobu uplatnění nároku v rámci trestního stíhání došlo ke stavení promlčecí doby podle §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), takže tvrzení žalobkyň o uplynutí promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody v důsledku nezákonně zahájeného trestního stíhání považuje za nesprávné. Soud prvního stupně vznesl pochybnosti o existenci některého z odpovědnostních titulů podle §5 zákona o odpovědnosti za škodu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 11. 2012, č. j. 53 Co 298/2012-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soud prvního stupně rozhodl věcně správně. Doplnil jen, že má-li být dána odpovědnost státu za škodu, ať již z nesprávného úředního postupu, nebo nezákonného rozhodnutí, musí být založena příčinná souvislost mezi postupem orgánů státu a vzniklou škodou, přičemž vznik škody musí být přímým následkem pochybení orgánů státu. Musí být doloženo, že následek ve formě škody by nenastal, nebýt pochybení orgánů státu. Musí být též prokázáno, že poškozený již nemá možnost domoci se náhrady škody proti přímým škůdcům. Připojením se s nárokem na náhradu škody k trestnímu stíhání došlo ke stavení promlčecí doby podle §112 občanského zákoníku, a teprve po odložení věci začala běžet znovu promlčecí doba. Dodává, že nelze připustit výklad, že by pozdější konání (nekonání) orgánů činných v trestním řízení zpětně derogovalo účinky připojení se v adhezním řízení. Úvahy o promlčení nároku nejsou podstatné, není-li zřejmé, zda by byla vznesena námitka promlčení. Žalobkyně neprokázaly, že byla v důsledku postupu orgánů státu zmařena jejich možnost domoci se náhrady škody proti přímému škůdci, proto je žaloba předčasná, není založena příčinná souvislost mezi škodou a postupem či rozhodováním orgánů státu.
Nejvyšší soud České republiky zamítl dovolání žalobkyň (stěžovatelek). Dovolání shledal přípustným, neboť v rozhodovací praxi se dovolací soud dosud nezabýval otázkou, zda připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody došlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu §112 občanského zákoníku i v situaci, kdy toto trestní stíhání skončilo odložením z důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry nižších soudů, že ke stavení promlčecí doby ve smyslu §112 občanského zákoníku po celou dobu trvání vadně zahájeného trestního stíhání došlo. Na podporu svých závěrů odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/2013, kde ve skutkově zcela identické věci Ústavní soud shledal, že ustanovení §112 občanského zákoníku působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo.
Proti všem shora uvedeným rozsudkům podávají stěžovatelky ústavní stížnost.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelky především nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, podle kterého připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody došlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu §112 občanského zákoníku i za předpokladu, že toto trestní stíhání skončilo odložením z důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu. Protože od spáchání skutku uplynula promlčecí doba podle předpisů trestního práva, nebylo možné zahájit znovu trestní stíhání. Tímto postupem byla zmařena možnost stěžovatelek uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody, ale současně ani nemohly uplatnit nárok v občanskoprávním řízení, neboť taktéž uplynula promlčecí doba. Stěžovatelky jsou toho názoru, že se škody proto nemohou proti škůdcům domoci. Za zásadní nedostatek činnosti státních orgánů považují, že trestní stíhání škůdců vůbec neprobíhalo. Příčinnou souvislost mezi nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení a škodou spatřují v tom, že kdyby probíhalo řádně trestní stíhání, poškození by v případě odsuzujícího rozsudku dosáhli přiznání nároku na náhradu škody v požadované výši. Pokud by byli poškození se svými nároky odkázáni na občanskoprávní řízení, mohli by se v něm domáhat svého nároku.
Stěžovatelky uvádějí, že nárok na náhradu škody bylo možno uplatnit pouze proti obviněnému. Za obviněného lze podezřelého považovat teprve tehdy, kdy mu bylo sděleno obvinění. V dané věci však ke sdělení obvinění nikdy nedošlo, proto není možné hovořit o škůdcích jako o obviněných. Ze shora uvedeného se domnívají, že připojení se s nárokem na náhradu škody je tudíž rovněž nulitní.
Stěžovatelky též poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 136/02, kde Ústavní soud konstatoval, že má-li každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech popřít. Zákon je podle nich třeba vykládat ústavně konformním způsobem a tak, aby ústavně zaručené právo bylo naplněno. Nesouhlasí se (zdánlivě) sofistikovaným zdůvodňováním závěru, proč nárok stěžovatelek neexistuje, jak to provedly obecné soudy.
III.
Ústavní soud na úvod připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Po přezkoumání napadených rozsudků a seznámení se s argumentací stěžovatelek Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud poukazuje na to, že ve své rozhodovací činnosti se obdobnými nároky vůči státu v souvislosti s odložením předmětné trestní věci již opakovaně zabýval (srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 1950/12, usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2695/12, usnesení ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4245/12 nebo též II. ÚS 4484/12, usnesení ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 4074/12). Ústavní soud proto nespatřuje důvod pro odlišný postup, než jak postupoval v uvedených rozhodnutích.
Ústavní soud se ztotožnil se závěry obecných soudů, že odložením předmětné trestní věci z toho důvodu, že sdělení obvinění odporuje §160 odst. 1 trestního řádu, a tedy že jde o trestní stíhání nicotné, nemá žádný vliv na aplikaci §112 občanského zákoníku. Jinými slovy připojením se s nárokem na náhradu škody v trestním řízení došlo podle §112 občanského zákoníku ke stavení promlčecí doby, bez ohledu na to, že později trestní stíhání bylo odloženo. V tomto směru Nejvyšší soud přiléhavě argumentuje tím, že ustanovení §112 občanského zákoníku je třeba interpretovat bez ohledu na to, jaké účinky měly uvedené vadné úkony policejního orgánu (orgánu činného v trestním řízení) na průběh samotného trestního stíhání, resp. zda kvalifikovaně vyvolaly účinky zahájení trestního stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba brát v ochranu důvěru dotčených osob v úkony státních orgánů (orgánů veřejné moci), s níž nepochybně souvisí i ochrana legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích.
Nelze připustit výklad předkládaný stěžovatelkami, podle kterého bylo-li sdělení obvinění shledáno nicotným, bylo nicotné celé trestní řízení, včetně samotného úkonu připojení se s nárokem na náhradu škody. Z ustanovení §43 odst. 2 trestního řádu, v tehdy platném znění, poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Z uvedeného vyplývá, že zákon stanoví pouze nejzazší termín, do kdy je možné uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Naopak počátek je třeba odvíjet od samotného zahájení trestního stíhání, resp. od okamžiku, kdy byl poškozený řádně poučen jako poškozený v příslušné trestní věci, a nikoli od vznesení obvinění, jak se stěžovatelky mylně domnívají. Z judikatury Nejvyššího soudu pak vyplývá, že požadavek poškozeného na náhradu škody ve smyslu §43 odst. 3 trestního řádu je dostatečně konkretizován co do důvodu a výše, pokud poškozený na závěr své výpovědi uvede, že žádá, aby mu "pachatel uhradil vzniklou škodu" a uvede její výši (sp. zn. 8 Tz 127/99).
Postup obecných soudů je v souladu s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména pokud jde o ochranu legitimního očekávání. Legitimní očekávání je třeba spatřovat v souvislosti s existencí majetku nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1133/07, rozsudek velkého senátu ve věci Gratzinger a Gratzingerová a Polacek a Polacková proti České republice, 2002, stížnosti č. 39794/98 a 38645/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002, str. 165 a násl).
Předchůdce stěžovatelek byl dne 17. 11. 1998 řádně poučen jako poškozený v trestní věci obviněných a v rámci tohoto řízení se připojil s nárokem na náhradu škody. Mohl tedy legitimně očekávat, že nárok na náhradu škody bude v rámci adhezního řízení konkretizován. Přistoupením pak došlo ke stavení promlčecí doby podle §112 občanského zákoníku, bez ohledu na následné odložení věci pro rozpor s §160 odst. 1 trestního řádu.
Obecné soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily, vysvětlují, proč nepřisvědčily žalobě stěžovatelek, resp. proč neshledaly odpovědnost státu za škodu, když zde absentovala příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím/úředním postupem a škodou. Své nároky mohly stěžovatelky uplatnit v rámci občanskoprávního řízení, avšak neučinily tak.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelky dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelek, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelky toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení těchto závěrů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich názoru. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečným způsobem rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelek, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu