ECLI:CZ:US:2014:2.US.343.14.1
sp. zn. II. ÚS 343/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem Jeremenkova 88, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013 č. j. 5 Tdo 1121/2013-66, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 4 To 32/2012-1719 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2012 č. j. 50 T 9/2009-1592, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.") a byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Podkladem pro závěr o vině stěžovatele se stala skutková zjištění, podle nichž stěžovatel jako jednatel společnosti s ručením omezeným podal na příslušném finančním úřadě daňové přiznání ke spotřební dani z lihu za zdaňovací období prosinec 2003, přičemž do základu daně vědomě nezahrnul 300 192 litrů lihu a předstíral, že tento líh byl 1. 12. 2003 řádně denaturován, a dále opětovně v rozporu se skutečností deklaroval, že z uvedeného množství lihu bylo vyrobeno 473 040 litrů nemrznoucí směsi Nemrazol, kterou posléze fiktivně vyskladnil a prodal dvěma
odběratelům - prvním byl on sám v postavení podnikající fyzické osoby a druhým byla obchodní společnost, v níž byl jediným společníkem a jednatelem. Tím způsobil škodu na spotřební dani z lihu ve výši 70 244 928 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že na základě popsaného skutkového stavu nemohla být skutková podstata zločinu zkrácení daně, poplatku a povinné platby naplněna, neboť tvrzené naplnění objektivní stránky musí být dle jeho názoru podloženo závěry o tom, jakou výši příslušné daně měl plátce přiznat a zaplatit, a zda a jakou výši této daně skutečně přiznal, jakým mechanismem došlo ke zkrácení daně a jak se dospělo k výši způsobené škody. Pokud bylo totiž zjištěno, že stěžovatel do daňového přiznání nezahrnul uvedené množství lihu, který nebyl denaturován, a nebyla z něj vyrobena nemrznoucí směs do ostřikovačů, nemohla společnosti daňová povinnost ke spotřební dani v tomto rozsahu vzniknout, a nemohlo proto dojít ani k jejímu zatajení, neboť dle §5 odst. 1 písm. a) zákona o spotřební dani vzniká daňová povinnost až dnem vyskladnění vybraných výrobků od výrobce. V daném případě však k vyskladnění předmětného množství lihu nedošlo a nebylo to ani prokázáno, takže daňová povinnost nevznikla. Nemohlo proto dojít ke krácení daně a nelze dovozovat naplnění objektivní stránky trestného činu, z něhož byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen. Principu fair play procesu neodpovídá dle stěžovatele ani postup, kdy rozhodnutí dovolacího soudu bylo nejdříve odesláno státnímu zastupitelství, a byl informován tisk. Věc tak byla medializována dříve, než se rozhodnutí dostalo ke stěžovateli, a to včetně informace o jeho zdravotním stavu. To vzbuzuje důvodnou pochybnost o tom, že dané řízení bylo značně poznamenáno politickým podtextem či kontextem.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení jednotlivě i v souhrnu a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním rozporu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Ústavní soud však takové pochybení v projednávané věci neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů a od Ústavního soudu očekává, že tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Jak ovšem vyplývá z výše řečeného, taková úloha Ústavnímu soudu nepřísluší.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy věnovaly řádnému zjištění skutkového stavu značnou pozornost. Dokazování neprobíhalo jen před nalézacím soudem, nýbrž také před soudem odvolacím, který se tak zabýval stěžovatelem navrženými důkazy, k nimž se také dostatečně vyjádřil a vysvětlil, proč nemohly ovlivnit správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně. Zjištění skutkového stavu se opíralo o celou řadu důkazů - svědeckých výpovědí a s nimi korespondujících listinných důkazů objektivní povahy, kterými byla bez jakýchkoliv pochybností vyvrácena obhajoba stěžovatele, že v případě nepřiznaného množství lihu došlo dne 1. 12. 2003 k jeho zvláštní denaturaci a následně k výrobě nemrznoucí směsi Nemrazol.
Stěžovatel zjištění vyvracející jeho obhajobu v ústavní stížnosti nezpochybňuje (byť tak v průběhu řízení před soudy obou stupňů opakovaně činil). Argumentuje zejména tím, že mu nemohla vzniknout povinnost přiznat spotřební daň v uvedeném rozsahu, neboť z obsahu skutkových zjištění nevyplývá okamžik vyskladnění jako předpoklad uvedený v §5 odst. 1 písm. a) zákona o spotřební dani pro vznik povinnosti k dani. Stejné námitky nově uplatnil i v mimořádném opravném prostředku, přičemž Nejvyšší soud se jimi zabýval, neboť uznal jejich hmotněprávní charakter. Dospěl přitom k závěru, že obsah skutkových okolností, vyplývajících z popisné části skutku v samotném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z jeho odůvodnění, umožňuje závěr, který učinily soudy obou stupňů, tj. že stěžovateli vznikla daňová povinnost a on ji nesplnil. Stěžovateli je totiž kladeno za vinu, že manipuloval s doklady, jež měly dokumentovat jeho záměr zastřít skutečnou dispozici s více než třemi sty tisíci litry lihu v úmyslu zkrátit daňovou povinnost, přičemž samotná skutečnost, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo rozkrýt pohyb lihu po jeho vyskladnění z objektu (tedy, zda jej stěžovatel sám prodal či zpracoval jinak než denaturací) neznamená vyloučení trestní odpovědnosti stěžovatele za zkrácení daňové povinnosti. Pro posouzení jeho viny je rozhodující, že bylo prokázáno, že úmyslně nezahrnul do přiznání ke spotřební dani 300 192 litrů lihu, čímž zkrátil daňovou povinnost o 70 244 928 Kč, přičemž byla vyvrácena jeho obhajoba, že tento líh byl denaturován a byla z něj vyrobena nemrznoucí směs Nemrazol.
Ústavní soud nepovažuje uvedené závěry Nejvyššího soudu za nepodložené či svévolné, a stejně tak i jeho řádně odůvodněný názor, že skutkové závěry soudů nižších stupňů zahrnují vyskladnění předmětného množství lihu, i když se tomu stěžovatel brání. Nejvyšší soud nadto v souvislosti s výkladem ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona o spotřební dani případně poukázal i na související ustanovení §26 písm. b) zákona o spotřební dani, podle něhož daňová povinnost vzniká také zjištěním neoprávněně odejmutého lihu z výrobního procesu, ze zásob nebo při přepravě od výrobce.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nestandardní postup v souvislosti s doručováním usnesení o odmítnutí dovolání, kdy Nejvyšší soud sám toto usnesení doručil Nejvyššímu státnímu zastupitelství a až poté vrátil spis soudu prvního stupně s pokynem k doručení zbývajícím osobám. Byť žádný právní předpis Nejvyššímu soudu nezakazuje, aby sám v zájmu rychlosti řízení doručil své rozhodnutí oprávněným osobám, dle názoru Ústavního soudu by měl Nejvyšší soud v takovém případě rozhodnutí současně doručit i ostatním osobám, aby se nemohlo přihodit to, co se zřejmě stalo v projednávané věci, tedy že usnesení Nejvyššího soudu bylo nejprve doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství a až s odstupem více dní (týdnů) stěžovateli, který se však v mezidobí o výsledku dovolacího řízení dozvěděl z médií.
Přes uvedenou výtku Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces či jiná ústavně garantovaná práva. Z uvedených důvodů postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu