ECLI:CZ:US:2014:2.US.3434.14.1
sp. zn. II. ÚS 3434/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Miroslavy Maxové, zastoupené JUDr. Renátou Stáhlichovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 57, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 33 Cdo 2931/2014-324 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013 č. j. 13 Co 414/2013-284, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádá Ústavní soud o zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; současně měla být porušena ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání, směřující proti ústavní stížnosti rovněž napadenému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka ve svém dovolání nevymezila dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, jelikož její argumentace směřuje výhradně proti správnosti skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s tvrzením Nejvyššího soudu, že její dovolání brojí toliko proti skutkovým zjištěním, přičemž zdůrazňuje, že zpochybňovala primárně správnost právního posouzení věci - v této souvislosti v prvé řadě kladla otázku, zda znalecký posudek ústavu má vskutku vždy vyšší důkazní hodnotu nežli znalecký posudek znalce, jenž není zaštítěn žádnou vědeckou institucí. Stěžovatelka se proto domnívá, že Nejvyšší soud porušil její shora uvedená základní práva, neboť jí odepřel přístup k soudu (denegatio iustitiae), a to i přes to, že dovolací soud má poskytovat ochranu základních práv účastníků občanskoprávního soudního řízení.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je otázka, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu, pokud odmítl její dovolání.
Oproti očekávání stěžovatelky se Ústavní soud musí omezit na konstatování, že Nejvyšší soud postupoval způsobem, jenž má oporu v příslušených ustanoveních občanského soudního řádu, a zjevně tak není v projednávané věci dán důvod ke kasačnímu zásahu, k němuž se Ústavní soud musel uchýlit v případě věcí projednávaných pod sp. zn. II. ÚS 3876/13 a II. ÚS 313/14.
Jakkoli je stěžovatelka přesvědčena, že její dovolání označovalo tvrzené nesprávné právní posouzení věci, z obsahu ústavní stížnosti i k ní přiloženého předmětného dovolání jasně vyplývá, že tomu tak není.
Klade-li stěžovatelka v dovolání otázku, zda má mít - při hodnocení důkazů - vždy přednost jeden typ znaleckého posudku před jiným typem znaleckého posudku, zjevně tak zpochybňuje způsob hodnocení důkazů v dané věci, a tedy způsob, na jehož základě soudy první a druhé instance dospěly k rozhodným skutkovým závěrům, nikoliv však správnost právního hodnocení věci, jež v tomto stádiu občanského soudního řízení dosud nebylo "ve hře". V této souvislosti tak stojí pouze za připomenutí, že nesprávným právním hodnocením se myslí buď nesprávná aplikace (v dané věci aplikované) právní normy, anebo nesprávná interpretace (v dané věci správně aplikované) právní normy. Žádnou takovou námitku však stěžovatelčino dovolání (ani na něj navazující ústavní stížnost) neobsahuje.
Namítá-li potom stěžovatelka, že Nejvyšší soud porušil svou povinnost poskytnout ochranu jejím základním právům, je namístě (nejen z níže uvedeného důvodu) zdůraznit, že z ústavní stížnosti nikterak nevyplývá, jakému (jinému) základnímu právu stěžovatelky - vedle práva na přístup k soudu, Nejvyšší soud svým postupem odepřel ochranu; v této souvislosti je totiž třeba připomenout, že stěžovatelkou (patrně) dovolávané nesprávné hodnocení důkazů nepředstavuje bez dalšího porušení jejích základních práv, neboť sama nesprávnost (viz výše) není relevantním referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti.
Jelikož stěžovatelka petitem ústavní stížnosti sice napadá rovněž rozsudek odvolacího soudu, avšak proti němu v ústavní stížnosti explicitně žádnou konkrétní námitku nevznáší, je nutné hodnotit ústavní stížnost i v této části bez dalšího jako zjevně neopodstatněnou.
Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že v usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 vyjádřil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.; jak již bylo uvedeno, stěžovatelka ve svém dovolání žádnou námitku, z níž by bylo lze usuzovat na porušení jejích základních práv, zjevně neuplatnila.
Z výše předestřených důvodů Ústavní soud stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu