ECLI:CZ:US:2014:2.US.347.14.1
sp. zn. II. ÚS 347/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t. č. Věznice Příbram, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 0 PP 223/2013-18 ze dne 15. 1. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 1. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tvrdí, že jeho vydáním byla porušena Ústava České republiky a žádá o pomoc, neboť chce být propuštěn na svobodu a žít jako spořádaný občan.
Napadeným usnesením Okresní soud v Příbrami zamítl podle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 38 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 T 56/2012 ze dne 8. 11. 2012.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Zmíněnými prostředky se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, dále - vyjma návrhu na obnovu řízení - mimořádné opravné prostředky (včetně takového, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení), a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, když náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).
Pro posouzení (ne)přípustnosti předmětné ústavní stížnosti je proto rozhodující, že stěžovatel brojí pouze proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a nenapadá tak rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje - jak ukládá zákonná úprava. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel proti napadenému usnesení podal souběžně s ústavní stížností řádný opravný prostředek - stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto. Z uvedeného je zřejmé, že za daného procesního stavu nejsou vyčerpány procesní prostředky k nápravě, když se dotčená věc nachází ve stadiu řízení před stížnostním soudem, a není proto pravomocně skončena. Ústavní stížnost je proto podána předčasně.
Z uvedeného důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou. Naplnění podmínek ustanovení §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona Ústavní soud neshledal; ostatně ani sám stěžovatel jejich existenci netvrdil.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K odstranění této vady však stěžovatele nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2014
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj