ECLI:CZ:US:2014:2.US.3494.13.1
sp. zn. II. ÚS 3494/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti M. K., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Evropská 2589/33b, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 748/2013-19 ze dne 31. 7. 2013, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 404/2012 ze dne 20. 12. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově č. j. 17 T 17/2012 ze dne 20. 9. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. zákoník") a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. zák."). Za tyto trestné činy a dále za pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 7 T 1/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 10 To 134/2010, byl stěžovatel podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2010 ve spojení se vzpomínaným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2011, jakož i výroky na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Podle §99 odst. 2 písm. a) a odst. 4 tr. zákoníku bylo stěžovateli uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným usnesením tak, že je podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, když shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že od počátku bylo trestní řízení zmanipulováno Policií ČR, Krajským ředitelstvím Královéhradeckého kraje, pracoviště Trutnov. Policie prý zcela účelově, na základě toho, že jeden z příbuzných svědka v kauze, za kterou byl stěžovatel odsouzen, vypověděl, že ví o tom, že poškozené stěžovatel nejen předal psychotropní látku, ale nutil jí k pohlavnímu styku. Policista Krajského ředitelství Policie ČR v Hradci Králové "pak údajně toto předal Okresnímu ředitelství v Trutnově a toto čekalo doslova a do písmene na to, až bude rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pravomocně potvrzen". Policie, ani později nalézací soud, včetně soudu odvolacího, dle přesvědčení stěžovatele neuznal rozpory "jednak v osobním automobilu, ve kterém se událost měla stát, tedy rozdíl mezi automatickou a mechanickou převodovkou, vč. centrálního zamykání, prostorových a výškových poměrů, ač tyto obhajoba namítala a dodala dokumentaci, že tak, jak údajná poškozená celou situaci popisovala, z technického hlediska k trestné činnosti dojít nemohlo, zejména kvůli poloze řadicí páky u automatu, ale i její velikosti." Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na prvém místě Ústavní soud sděluje, že ač stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu právní řád ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na ochranu jeho práv poskytuje, tj. usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, z vlastního obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že brojí i proti tomuto rozhodnutí; z něj pak lze rovněž seznat, že své výhrady směřuje též proti rozsudku nalézacího soudu. Tomu pak Ústavní soud odpovídajícím způsobem upravil předmět svého přezkumu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy (zejména pak Nejvyšší soud) vypořádaly, resp. představuje toliko polemiku se skutkovým hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní. Stěžovatel ve svých námitkách, které jinak postrádají ústavněprávní dimenzi, líčí skutkové okolnosti svého případu, maje za to, že je soudy nesprávně vyhodnotily. Takové námitky se ovšem bez dalšího nemohou stát předmětem přezkumu Ústavního soudu, a tím ani úspěšně vést ke zpochybnění ústavní konformity stížností dotčených soudních rozhodnutí. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Tu je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Nelze přitom přehlédnout, že i v dovolacím řízení stěžovatel uplatnil dovolací námitky směřující výhradně do oblasti skutkové (a navíc i procesní). Stěžovatel soudům vytkl toliko porušení ustanovení §2 tr. ř., nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečná a vadná skutková zjištění, prosazuje "vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty" (srov. str. 4 usnesení dovolacího soudu). Nejvyšší soud nepochybil, pakliže takto koncipované dovolání odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání nebylo po materiální stránce podáno z důvodů stanovených zákonem.
Protože stěžovatel žádné validní, ústavněprávně relevantní argumenty v ústavní stížnosti nevznesl, Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu