ECLI:CZ:US:2014:2.US.3518.13.1
sp. zn. II. ÚS 3518/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedky Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kubáta, zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 Afs 21/2013-66, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2013, č. j. 31 Af 35/2012-40, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 2. 2012, č. j. 2232/12-1102-709598, a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 5. 2011, č. j. 71601/11/223911604110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci a tvrdí, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv, a to čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti napadenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti v záhlaví uvedenému dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Havlíčkově Brodě, kterými byla za použití pomůcek stěžovateli stanovena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007.
Rozhodné závěry všech ústavní stížností napadených a v záhlaví uvedených rozhodnutí jsou stěžovateli známy, proto je netřeba rekapitulovat.
Porušení svých ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje zejména v postupu, kterým mu byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 za použití pomůcek namísto dokazování, aniž pro takový způsob vyměření daně byly splněny podmínky a dále, že subjekt, který byl pro účely stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek vybrán, nebyl se stěžovatelem srovnatelný. Stěžovatel rovněž namítá porušení práv souvisejících se soudní a jinou právní ochranou, které spočívá v tom, že ačkoliv v rámci řízení před správním soudem nahlížel do příslušného spisu k věci, nebylo mu umožněno seznámit se s neveřejnou částí správního spisu. Tímto došlo podle stěžovatele k porušení rovnosti stran a dále k nemožnosti stěžovatele vyjádřit se ke všem důkazům ve věci provedeným. Všechny tyto své námitky stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhleji rozvedl a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Po posouzení připojeného spisového materiálu je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší v podstatě žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přitom vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1 2008, sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti postupu, na základě kterého mu byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob za použití pomůcek namísto dokazování. Ústavní soud k tomu uvádí, že závěrům obsaženým v rozhodnutích krajského soudu a Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že otázkou rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonnými podmínkami pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit (tedy břemeno důkazní). Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem) - [viz např. nález ze dne ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.), nebo usnesení ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 104/03]. Rozsah přezkumné činnosti jak odvolacího správního orgánu tak soudu ve vztahu k takto stanovené daňové povinnosti je proto omezen a soustřeďuje se zásadně (jen) k dodržení zákonných (procesních) podmínek pro užití tohoto postupu stanovení daně.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by se mohlo v tomto případě jednat, jestliže soudy rozhodující ve věci by očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonného standardu (resp. limitů) soudního přezkumu, vymezeného pro případy přezkumu stanovení daně dle pomůcek, anebo skutkové závěry, nezbytné pro hodnocení věcných a procesních podmínek pro tento způsob stanovení daně, by byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu). Rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění a právní závěry správní soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) ve vydaných rozhodnutích nezdůvodní. S ohledem na uvedené Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. V tomto směru Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud nesouhlasí rovněž s tvrzením stěžovatele, že by neumožněním nahlížet do částí daňového spisu byla v posuzovaném případě porušena jeho práva na úrovni ústavnosti. Příslušnou argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je uvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci (list č. 74 spisu Nejvyššího správního soudu) považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Nadto Ústavní soud dodává, že v obecné rovině zákonné omezení nahlížení do tzv. vyhledávací části daňového spisu, ve smyslu ustanovení §66 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, respektuje obsah čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 2 Listiny, přičemž povinnost jeho ústavně konformní interpretace nebyla v posuzovaném případě porušena [srov. nález ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 360/05 (N 212/43 SbNU 369)].
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu Ústavního soudu