ECLI:CZ:US:2014:2.US.3610.13.1
sp. zn. II. ÚS 3610/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ŠINDELÁŘ SPEDITION s. r. o., IČ 26024641, se sídlem 373 47 Sedlec 49, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, 370 01 České Budějovice, proti postupu Krajského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 45 Cm 52/2008, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. listopadu 2013, se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Praze přikázal, aby ve věci vedené pod sp. zn. 45 Cm 52/2008 nadále přihlížel k jejímu dovolání podanému ze dne 18. listopadu 2011 proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011 č. j. 12 Cmo 366/2010-216. Postupem Krajského soudu v Praze bylo podle stěžovatelky porušeno její právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 52/2008.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 18. listopadu 2011 bylo do podatelny Krajského soudu v Praze doručeno elektronické podání obsahující přílohy - dovolání druhé žalované (v řízení před ústavním soudem "stěžovatelka") proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011 č. j. 12 Cmo 366/2010-216 a plnou moc, k těmto přílohám nebyl připojen elektronický podpis (č. l. 242 a násl.). Usnesením ze dne 23. listopadu 2011 č. j. 45 Cm 52/2008-249 Krajský soud v Praze vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku ve výši 10 000 Kč. Uvedené rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 2. prosince 2011. Na č. l. 250 spisu se nachází záznam ze dne 6. prosince 2011 o složení částky 10 000 Kč stěžovatelkou. Dovolání stěžovatelky bylo zasláno ostatním účastníkům k vyjádření, ke kterému se žalobce i první žalovaný vyjádřili. Dne 26. března 2012 bylo dovolání stěžovatelky předloženo Nejvyššímu soudu. Dne 4. září 2013 Nejvyšší soud vrátil spis Krajskému soudu v Praze s pokynem, že je třeba odstranit rozpor mezi identifikátorem elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu založeném na č. l. 242 a předkládací zprávou na č. l. 262 a postavit na jisto, zda druhá žalovaná podala dovolání řádně, tj. písemně či v elektronické (telegrafické, telefaxové) podobě doplněné ve lhůtě tří dnů předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění (ust. §42 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen "o. s. ř."). Dne 26. září 2013 bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno sdělení Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2013 sp. zn. 45 Cm 52/2008, že výše uvedené podání dovolání ze dne 18. listopadu 2011 nebylo doplněno ve smyslu ust. §42 odst. 3 o. s. ř. a soud tak k němu nepřihlíží.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2013 č. j. 45 Cm 52/2008-271 bylo usnesení tohoto soudu ze dne 23. listopadu 2011 č. j. 45 Cm 52/2008-249 změněno tak, že soud druhou žalovanou k zaplacení soudního poplatku za dovolání nevyzývá (výrok pod bodem I.) a dále bylo rozhodnuto, že po právní moci tohoto usnesení bude druhé žalované vrácen složený soudní poplatek ve výši 10 000 Kč (výrok pod bodem II.). V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud uvedl, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že k odvolání druhé žalované nelze přihlížet, neboť toto podání nebylo doplněno ve smyslu ust. §42 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na uvedené soud změnil své předchozí usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku.
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2013 č. j. 45 Cm 52/2008-271 napadla stěžovatelka odvoláním. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2014 č. j. 12 Cmo 484/2013-311 bylo usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2013 č. j. 45 Cm 52/2008-271 potvrzeno. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že krajský soud neměl druhou žalovanou vyzývat k zaplacení poplatku za dovolání, ke kterému nemohlo být přihlíženo; proto bylo správně soudem prvního stupně odklizeno usnesení, kterým byl druhé žalované vyměřen poplatek za dovolání.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že zjištění Krajského soudu v Praze, že předmětné podání obsahující dovolání stěžovatelky, nebylo učiněno řádně, je nesprávné, neboť její podání ze dne 18. listopadu 2011 bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem právního zástupce stěžovatelky. Uvedeným podpisem sice nebyla opatřena samotná příloha (dovolání), tj. dokument ve formátu pdf, ale zákonem požadovaný elektronický podpis byl obsažen v e-mailu, jehož přílohou bylo předmětné dovolání. Takový způsob elektronického podpisu podání považuje stěžovatelka za odpovídající zákonu, jak i potvrdil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3042/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Stěžovatelka uvádí, že pokud je tímto způsobem e-mailové podání podepsáno, pak na výtisku zprávy o odeslaném e-mailu, který odesílatel případně učiní (což stěžovatelka učinila), není patrné, že podání elektronický podpis obsahovalo. Dále stěžovatelka uvádí, že po odeslání uvedené zprávy obsahující dovolání, nebyl její právní zástupce ze strany soudu nijak vyrozuměn formou běžné automatické odpovědi, že podání stěžovatelky neobsahuje elektronický podpis nebo, že by tento nebyl v pořádku, stěžovatelka obdržela pouze e-mailovou odpověď o doručení zprávy s vyrozuměním, že následně proběhne kontrola zprávy dle vyhl. č. 496/2004 Sb., ovšem výsledek této kontroly, který by měl následovat v dalším e-mailu, jí nebyl doručen, tzn. stěžovatelka nebyla informována, že by elektronický podpis nebyl v pořádku. Navíc byla stěžovatelka po podání dovolání obratem vyzvána k úhradě soudního poplatku, což učinila, a pokud ji soud žádným způsobem neinformoval, že by se mu zaručený elektronický podpis u stěžovatelčina elektronického podání nezobrazil, byl tento krok soudu dalším potvrzením, že podání dovolání bylo učiněno řádně. Stěžovatelka uvádí, že nyní po téměř dvou letech byla Krajským soudem v Praze vyrozuměna o tom, že dané odvolání nemělo splňovat výše uvedené náležitosti, což považuje stěžovatelka za naprosto nepřiměřenou dobu, která jí znemožňuje doložit skutečný stav odeslaného podání, neboť počítač, ze kterého bylo předmětné podání odesláno, byl vyřazen a zlikvidován. Ani server elektronické pošty jejího právního zástupce, již po takové době uvedenou e-mailovou zprávu neobsahuje. Stěžovatelce tak bylo ze strany soudu zcela znemožněno jí tvrzenou situaci jakkoli řešit nebo na ni reagovat a doložit dalšími způsoby, že uvedený e-mail obsahující odvolání byl řádně opatřen elektronickým podpisem. Pokud se elektronický podpis u Krajského soudu v Praze jako adresáta e-mailu nezobrazil, není podle stěžovatelky možné učinit bez dalšího závěr, že uvedené podání nebylo podpisem opatřeno. Stěžovatelka poukazuje na to, že je obecně známo, že systém elektronických podání nepracuje zcela bezchybně a několikrát se již jejímu právnímu zástupci stalo, že ačkoli bylo elektronické podání opatřeno elektronickým podpisem, byl kontaktován ze strany soudu s tím, že údajně podpis na jeho podání nebyl připojen. Pokud tedy stěžovatelka učinila uvedené podání, kdy elektronický podpis ke zprávě byl v okamžiku odeslání připojen a soud rozhodl o úhradě soudního poplatku, který byl stěžovatelkou zaplacen, nelze dle stěžovatelky na věc nahlížet jiným způsobem než tím, že dovolání bylo podáno řádně a dovolací řízení bylo řádně zahájeno, když nemůže být pochyb, že stěžovatelka uvedené podání dne 18. listopadu 2011 učinila. Dle ust. §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, je vznik poplatkové povinnosti vázán na podání odvolání. Stěžovatelka je toho názoru, že podání učinila v řádné formě a svou poplatkovou povinnost k úhradě soudního poplatku taktéž splnila. Výše uvedený postup Krajského soudu v Praze stěžovatelka považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ust. §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterým bylo podle stěžovatelky porušeno její ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 36 Listiny.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím či postupem těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal postup Krajského soudu v Praze z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Praze nepřihlédl k dovolání podanému stěžovatelkou v elektronické podobě za situace, kdy elektronickým podpisem sice nebyla opatřena samotná příloha (dovolání), tj. dokument ve formátu pdf, ale zákonem požadovaný elektronický podpis byl obsažen v e-mailu, jehož přílohou bylo dovolání. Uvedeným postupem krajský soud podle stěžovatelky porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Ve smyslu ust. §42 odst. 1 věta první a druhá o. s. ř. je možno učinit podání písemně nebo ústně, přičemž písemné podání se činí v listinné nebo elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě, telegraficky nebo telefaxem. Dle ust. §42 odst. 3 téhož ustanovení podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů, je-li písemné podání učiněno telefaxem nebo v elektronické podobě, je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. Podle odstavce 5 téhož ustanovení v případě podání v elektronické podobě opatřeného zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se nevyžaduje doplnění podání předložením jeho originálu podle odst. 3.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze v identifikátoru elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu (č. l. 242) uvádí, že dovolání druhé žalované (stěžovatelky) bylo dne 18. listopadu 2011 podáno v elektronické podobě prostým e-mailem bez jakéhokoliv, natož elektronického podpisu. Ze spisu nevyplývá, že by stěžovatelka v souladu s ust. §42 odst. 3 o. s. ř. své elektronické podání obsahující dovolání ve lhůtě tří dnů doplnila předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že obdobná situace byla řešena v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3042/12. V tomto však nelze se stěžovatelkou souhlasit, neboť ve věci sp. zn. II. ÚS 3042/12 měl Ústavní soud za prokázané, že právní zástupkyně stěžovatele zaslala nalézacímu soudu podání v elektronické formě opatřené elektronickým podpisem podle zvláštního zákona, jehož přílohu tvořilo dovolání ve formátu pdf, přičemž k dokumentu, obsahujícímu samotné dovolání, nebyl připojen zaručený elektronický podpis. Tato skutečnost však v souzené věci prokázána nebyla.
Protože stěžovatelka v ústavní stížnosti své tvrzení, že zákonem požadovaný elektronický podpis byl obsažen v e-mailu, jehož přílohou bylo dovolání stěžovatelky, přesvědčivým způsobem nedoložila, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2014 č. j. 12 Cmo 484/2013-311, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2013 č. j. 45 Cm 52/2008-271 o tom, že soud druhou žalovanou (stěžovatelku), k zaplacení soudního poplatku za dovolání nevyzývá, a že zaplacený soudní poplatek se vrací, mohla stěžovatelka v souladu s poskytnutým poučením napadnout dovoláním; ze spisového materiálu však nevyplývá, že by tak stěžovatelka učinila.
Při shrnutí výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že výše popsaným postupem Krajského soudu v Praze nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
Stanislav Balík
předseda senátu