ECLI:CZ:US:2014:2.US.3611.13.1
sp. zn. II. ÚS 3611/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky THUSFOOD, s.r.o., se sídlem v Praze 9 - Prosek, Trmická 835/6, zastoupené JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Školská 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013 č. j. 26 Cdo 1810/2013-152, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013 č. j. 29 Co 525/2012-126 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 4. 2012 č. j. 3 C 496/2009-103, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013 a Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 4. 2012, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2013 se THUSFOOD, s.r.o., se sídlem v Praze 9 (dále též jen "žalovaná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlavní uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o vyklizení nemovitostí bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozsudků Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 9. 1. 2013 a Okresního soudu Praha-východ (dále jen "nalézací soud") ze dne 26. 4. 2012, a tvrdila, že odklad nebude v rozporu s veřejným zájmem, a předmětnou nemovitost nezbytně potřebuje pro vlastní podnikatelskou (velkoobchodní) činnost.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 26. 4. 2012 nalézací soud vyhověl žalobě a žalované uložil povinnost ve stanovené lhůtě vyklidit a vyklizené předat žalobkyni nemovitosti (3 budovy - sklady) ve výroku specifikované (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že žalovaná předmětnou halu užívá bez právního důvodu, v užívání ostatních hal pak brání žalobkyni montáží nových zámků, neumožněním vstupu a odmítnutím je vydat.
Dne 9. 1. 2013 odvolací soud k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 26. 4. 2012 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku vystihl danou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím; jeho skutkové závěry jsou správné a odvolací soud je sdílí. Dále uvedl, že v daném případě šlo o nepojmenovanou smlouvu (§51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obč. zák.") podobající se výpůjčce (§659 a násl. obč. zák.) s prvky nezávazné výprosy (precarium), kdy došlo mezi účastníky řízení (jednatelé byli bývalými manželi) k dobrovolnému poskytnutí vlastní věci ve prospěch druhého, aniž tento nabývá nějakého nároku na užívání věci; poukázal na usnesení dovolacího soudu ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 22 Cdo 421/2001. Navíc v průběhu důkazního řízení nebylo prokázáno žádným relevantním důkazem, že by byla po skončení manželství uzavřena jakákoliv dohoda ohledně dalšího užívání předmětných skladových prostor. Po právu se proto žalobkyně domáhá dle §857 obč. zák. ve spojení s §126 obč. zák. jejich vyklizení. Za této situace odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek nalézacího soudu potvrdit, i když z jiného právního důvodu, než jak uzavřel nalézací soud.
Dne 21. 8. 2013 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 1. 2013 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení (dovolatelkou nastolených) hmotněprávních otázek, "zda je znak dočasnosti u výpůjčky naplněn také sjednáním minimální doby, po kterou by výpůjčka měla trvat", a zda je "účel užívání ... pojmovým znakem výpůjčky." V řízení totiž nebylo prokázáno, že by účastnice uzavřely jakoukoliv dohodu ohledně užívání budovy na stavební parcele č. 62 (uvedenou budovu dovolatelka užívala toliko s jednostranným, tj. kdykoliv odvolatelným, souhlasem žalobkyně).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy. Polemizovala se závěrem dovolacího soudu o neexistenci jakékoliv dohody o užívání předmětné budovy, v důsledku něhož se dovolací soud v dovolání předloženou otázkou nezabýval, čímž jí byl odmítnut přístup k dovolacímu soudu, ačkoliv podmínky ustanovení §237 o. s. ř., v tehdy platném znění, byly splněny.
Stěžovatelka dále nesouhlasila se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily svědeckou výpověď bývalého jednatele Ing. Tuana Hung Do, a tvrdila, že nalézací soud v řízení provedené důkazy hodnotil rozporně s požadavky ustanovení §132 o. s. ř., přičemž odvolací soud nápravu tohoto stavu nezjednal. Hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění tak vykazovalo znaky libovůle. Obecné soudy měly podle stěžovatelky správně dovodit, že užívání předmětné haly bylo dohodnuto na dobu minimálně deseti let.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením skutkových zjištění týkajících se užívání předmětných nemovitostí, resp. otázky, zda mezi účastníky byla uzavřena nějaká dohoda o jejich užívání.
K nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její civilní věci Ústavní soud opakuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky neshledal.
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo. Navíc věc posoudil i dovolací soud, který se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyrovnal s námitkami stěžovatelkou opakovaně uplatněnými i v ústavní stížnosti.
K obecnému tvrzení stěžovatelky o porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tento článek, stejně jako článek 95 odst. 1 Ústavy, samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. IV. ÚS 285/02 (N 73/30 SbNU 193)].
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces (z hlediska přístupu k dovolacímu soudu) odmítnutím dovolání stěžovatelky Ústavní soud poznamenává, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým určí, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu či nikoliv. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud ve vztahu ke stěžovatelce postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mimo jiné i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelce možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Stanislav Balík
předseda senátu