ECLI:CZ:US:2014:2.US.3615.13.1
sp. zn. II. ÚS 3615/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Kabáta, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 47/73, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 23 Cdo 2389/2012, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. 5 Cmo 402/2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2011 sp. zn. 55 Cm 303/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podanou ústavní stížností žádá o zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovením čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem zavázal stěžovatele povinností uhradit žalobci částku 15 000 000,- Kč s příslušenstvím (představující hodnotu žalobcem poskytnuté a stěžovateli vyplacené bankovní záruky) z titulu bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo dojít v rámci právního vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem na základě jimi uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě o převodu cenných papírů. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil, ovšem z jiného hmotněprávního důvodu, neboť dospěl (na rozdíl od nalézacího soudu) k závěru, že stěžovatel provedl započtení nesplatné pohledávky, pročež účinky započtení nenastaly, a žalobce má proto právo na vrácení jím poskytnuté bankovní záruky. Stěžovatelovo dovolání poté Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v projednávané věci nehledaly spravedlnost, nevycházely z konkrétních okolností daného případu a rozhodovaly ryze formalisticky. Nejvyššímu soudu stěžovatel v prvé řadě vytýká, že jeho dovolání neshledal přípustným v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu v rozhodném znění; s odvoláním na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 104/96 a 29 Odo 224/2001 se totiž stěžovatel domnívá, že nesoulad právních závěrů soudů první a druhé instance je podřaditelný pod hypotézu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť klíčovou právní otázku - zda smluvní strany vyloučily aplikaci ustanovení §290 obchodního zákoníku, či nikoliv - posoudily tyto soudy zcela odlišně. S uvedeným tvrzením souvisí i stěžovatelova námitka, že rozhodnutí vrchního soudu je třeba považovat za překvapivé, protože odvolací soud sice rozhodl formálně totožně jako soud nalézací, ovšem na základě zcela odlišných právních závěrů, jež jsou nadto dle názoru stěžovatele v rozporu s ustanovením §325 obchodního zákoníku; odvolací soud totiž dle stěžovatele přiznal žalobci právo na vrácení bankovní záruky, přestože tento nebyl současně ochoten plnit svůj závazek vůči stěžovateli (zaplacení smluvní pokuty). V této souvislosti navíc stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem Nejvyššího soudu, že se v dané věci nejednalo o vzájemné závazky, neboť takový závěr je v přímém rozporu s judikátem dovolacího soudu ve věci sp. zn. 32 Cdo 143/2013 (správně patrně sp. zn. 32 Cdo 143/2012). Závěrem ústavní stížnosti potom stěžovatel ještě namítá, že obecné soudy nevzaly vůbec do úvahy dispozici ustanovení §359 obchodního zákoníku, přestože v řízení bylo prokázáno, že žalobce v rozhodné době nedisponoval (pro realizaci budoucí smlouvy) potřebnými finančními prostředky, pročež byl stěžovatel oprávněn provést kompenzační úkon ve smyslu ustanovení §359 obchodního zákoníku.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Jinak musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí dlouhý výčet ustanovení ústavního pořádku České republiky, jež měla být napadenými rozhodnutími obecných soudů zasažena, předkládá Ústavnímu soudu k posouzení ve své podstatě toliko polemiku s právními závěry obecných soudů, jež převážně setrvává striktně v rovině práva podústavního; věcné posouzení takového podání přitom Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, neboť v opačném případě by se stal další odvolací instancí v rámci soustavy obecných soudů, tedy by byl postaven do role, jež mu Ústavou v žádném případě nebyla svěřena.
Z hlediska relevantního ústavněprávního přezkumu tak není podstatné, zda obecné soudy aplikovaly ustanovení §325 obchodního zákoníku správně, neboť ústavní konformitu napadených rozhodnutí obecných soudů dostatečně osvědčuje skutečnost, že obecné soudy toto ustanovení v dané věci aplikovaly, a aplikovaly jej způsobem, jejž není možno označit prima facie za svévolný; stěžovateli přitom není v této souvislosti možno přisvědčit, že by závěry přijaté Nejvyšším soudem v ústavní stížností napadeném usnesení byly v rozporu se závěry, ke kterým dospěl dovolací soud ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku ve věci sp. zn. 32 Cdo 143/2012 (stěžovatel totiž v ústavní stížnosti vychází z nedůvodného předpokladu, že v dané věci představovaly bankovní záruka a smluvní pokuta vzájemné závazky smluvních stran, jinými slovy, dovozuje synallagamtický charakter i v těch částech daného právního vztahu, ve kterých inkriminované závazky zjevný synallagmatický charakter postrádají). Obdobné je možno konstatovat rovněž ve vztahu k námitce stěžovatele, že obecné sudy odmítly aplikovat ustanovení §359 obchodního zákoníku; v tomto případě postačí odkázat na závěr dovolacího soudu, že skutková zjištění nalézacího soudu neodůvodňují aplikaci tohoto zákonného ustanovení (viz str. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Ztotožnit se není možno se stěžovatelem, ani pokud namítá formalistický přístup Nejvyššího soud při hodnocení přípustnosti jeho dovolání v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť - oproti tvrzení stěžovatele - je třeba považovat odkaz dovolacího soudu na rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 224/2001 za zcela případný, a tedy i ústavně konformní. Považuje-li přitom stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, postačí připomenout, že překvapivost spatřuje v odlišném hmotněprávním hodnocení daného skutkového stavu (tedy v postupu, jenž je relevantním procesním předpisem aprobován), přičemž nevznáší žádné konkrétní námitky, ze kterých by se - byť jen nepřímo - podávalo, že odvolací soud postupoval procesně nepřípustným způsobem.
Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelem dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy tak v dané věci zjevně dojít nemohlo.
V posuzované věci tak Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík
předseda senátu