ECLI:CZ:US:2014:2.US.3620.13.1
sp. zn. II. ÚS 3620/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Nekolného, zastoupeného JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem, AK se sídlem v Litoměřicích, Mrázova 9, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 12. 11. 2013 č. j. ZT 519/2013-21, za účasti Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2013 se Miloslav Nekolný (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti
Dne 10. 10. 2013 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, pro skutek v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání blíže popsaný.
Dne 12. 11. 2013 státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích (dále jen "státní zástupce") stížnost obviněného proti usnesení policejního orgánu ze dne 10. 10. 2013 zamítl jako nedůvodnou a své rozhodnutí podrobně odůvodnil.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471) a dále tvrdil, že byl porušen i čl. 2 odst. 2 Listiny. Byl toho názoru, že státní zástupce své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nevypořádal se s argumenty ve stížnosti uplatněnými.
III.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud připomíná, že ve své dřívější rozhodovací praxi zpravidla neshledal opatření, jímž bylo sdělováno obvinění, způsobilým k přezkumu na základě ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Byl však toho názoru, že ústavní stížnost proti sdělení obvinění by mohla být přípustná pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by bylo nemožné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu).
Od uvedeného názoru se neodchýlil Ústavní soud ani po novele trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb., kdy byla vůči usnesení o zahájení trestního stíhání připuštěna s účinností od 1. 1. 2002 podle §160 odst. 7 tr. řádu stížnost. Uvedený postoj, pokud se zahájení trestního stíhání týče, Ústavní soud překonal v podstatě s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování, a to nálezem ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471), v němž podrobil ústavněprávnímu přezkumu usnesení okresního státního zastupitelství vydané ke stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, a rozhodnutí zatížené odepřením spravedlnosti spočívajícím v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů zrušil. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, když jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání však Ústavní soud svému přezkumu ani v tomto případě nepodrobil. Posledně citovaný nález ovšem nelze interpretovat nepřiměřeně extenzivním způsobem [srov. usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467)].
Je třeba zdůraznit, že nyní posuzovaný případ stěžovatele ve srovnání s výše citovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 511/02 vykazuje zcela zásadní odlišnosti. Podle názoru Ústavního soudu se v nyní projednávaném případě státní zástupce vypořádal s výhradami uplatněnými ve stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání způsobem odpovídajícím zákonu , když v závěru svého usnesení konstatoval, že bylo vydáno příslušným policejním orgánem, skutek je ve výrokové části popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jinými a způsobem, který odpovídá výsledkům provedeného prověřování ve smyslu ustanovení §158 tr. řádu, poukázal na výpovědi slyšených osob a zajištěné listinné důkazy, a uzavřel, že v daném případ měl policejní orgán dostatek podkladů, které odůvodňovaly jeho postup dle ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu. Trestní stíhání vůči stěžovateli bylo dle přesvědčení Ústavního soudu zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád, tudíž v souladu s požadavky článku 8 odst. 2 Listiny.
Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Stanislav Balík
předseda senátu